May 2014

"When life gives you lemonade, make lemons. Life will be like 'what!?'"

19. may 2014 at 22:16 | little-wonders.blog.cz |  #diary
Poslední článek jsem smazala, neboť to bylo psané po jednom nepříjemném zážitku, takže byl nejspíš negativnější, než bylo třeba. Od té doby jsem taky tak nějak zapomněla. Co? Já ani nevím, nejspíš to, že jsem znovu dala do psaní blogu. Nevadí.

Procházela jsem si seznam věcí, které jsem si na tento rok v jednom článku naplánovala. Tak věnovat se více rodině si můžu odškrtnout. Také si můžu odškrtnout "seknutí s Bones blogem". Neříkám, že by se mi občas nezastesklo a že bych si čas od času nepohrávala s myšlenkou vrátit se, protože mám prostě k seriálu ten zvláštní citový vztah. Ale pak si uvědomím, že to prostě zabírá příliš mnoho času, pokud se člověk chce posunout někam dál, navíc mě odradí myšlenka překladů. Což je možná osobní neúspěch a projev hrozné lenosti.

Doufám, že tohle celé je jen krize způsobená nedostatkem účelu a zaměstnanosti. Když jsem chodila do školy, byl blog takový unik, v podstatě odpočinek od učení. I při letní brigádě, kdy to tedy bylo maličko těžší, ale pořád zábava. Ale takhle, když člověk nemá v podstatě nic na práci, něco takové začne být prostě zátěž. Aspoň pro mě. A při v práci v Londýně to bylo stejné.

Nic jiného si zatím odškrtnout nemůžu. Něco z pochopitelných důvodů, něco z neschopnosti. Za což se tedy nesnáším, ale dostat se z toho je dost těžké. To se týká přípravy na zkoušky. S tím učením to totiž není taková sláva. Denně si za to nadávám. Neříkám, že bych se na to vůbec nepodívala, ale rozhodně to není dostatečné. Tímhle způsobem se nedostanu na nic. Což znamená, že začínám vyšilovat. Protože, co pak? Jistě, ještě bude šance v druhém kole, ale nabídka je pak omezené. Samozřejmě, kdyby mi první kolo nikde nevyšlo, něco si určitě najdu, ale na lehko tu myšlenku neberu.

Důvody jsou dva. První - každý kolem mě předpokládá, že se samozřejmě dostanu, protože jsem to přeci "já". Já, která měla vždy výborný prospěch a nikdo nebere mé obavy vážně. Druhý - moje touha po úspěchu. Tak proč se sakra nedokážu přinutit snažit se víc?

Moje oblíbené postavy jsou ty, které milují svojí práci, jsou v ní dobří, úspěšní. Jsou jí oddaní a jsou to prostě silné postavy, které ve vás vzbudí touhu dělat to, co dělají oni.

Proto nechápu, proč nemám větší vůli. Asi jsem mívala. Bývala jsem i větší puntičkář, teď jako by mi bylo všechno jedno. Dobře, všechno no, ale když si to porovnám... nebo si to jen namlouvám, nepamatuji si, jaká jsem vlastně bývala a jen se v tom teď více topím, právě z nedostatku zaneprázdněnosti. Hlavně že mám pořád co sledovat.

Zrovna jsem dokoukala Awkward - což musím, přes fakt, že se to odehrává v mnou neoblíbeném středoškolském prostředí, pochválit, je to překvapivě dobré - a už sleduji 2 Broke Girls. To je mimochodem taktéž velmi zábavné.

Asi půjdu spát. Chvilku jsem zvažovala, že bych sledovala Bones finále online, jenže nakonec nějak nevím. Nejspíš bude lepší koukat až ráno, kdy nebudu unavená a nebudu nikoho rušit. Už jsem ale celá natěšená. Taky pořád nemůžu uvěřit, že už končí zase další série a brzy přijde desátá. Což je samo o sobě k neuvěření. Desátá série! Tohle tady teď ale rozebírat nebudu, už tak je to dost dlouhé a není to k věci.