Jeden pohled na život v Londýně

10. february 2014 at 15:27 | valleria |  #diary
Já jsem tak hrozná, tolik věcí bych mohla dělat a nedělám nic, protože mě to prostě nebaví. Tady. Nikdy bych neřekla, že třeba i jen stůl může tolik znamenat, ale je to tak. Nemám tu stůl, takže s notebookem věčně sedím na sedačce, která je ještě blbě prosezená, podpěra zad téměř nulová, a v takových podmínách na tom dělat něco užitečného... a stůl v kuchyni stojí za nic, stejně tak židle, prostě. Moje záda tady opravdu trpí, postel taky, když opomenu tu samotnou konstrukci, která je naprosto na nic, tak matrace je prostě příšerná.

Ne, nehodlám si tu stěžovat, já si ani tak nestěžuji, spíš ospravedňuji svoje nic nedělání. Ale opravdu věřím tomu, že v lepších podmínkách bych byla něčeho schopná. I ty přihlášky oddaluji částěčně kvůli tomu, protože si nemůžu pořádně přečíst. I tohle psaní tady mě ubíjí. A když jsem u toho psaní - na to jak mám ráda Bones a vždy mě bavilo blogování, tak teď prostě, posledních pár týdnů, až by se to dalo nazvat už i měsíci, mě to prostě tak strašně nebaví a tolik se k tomu nutím.

Frustruje mě, že tu nemám knížky a knihovnu. Jasně, jsou tu knihovny, ale ne vždy má člověk chuť na četbu v cizím jazyce. Nehledě na to, že jsem chtěla přečíst spoustu knih od českých autorů. Jasně č.2, mám notebook, mobil a ty v dnešní době stačí. Stačí? Ano, ale já osobně to nemám ráda. Prostě mi to nevyhovuje, to byl můj problém částečně na VŠ - vše se učit z počítače: noční můra. Když máte v ruce knížku (sešit) je to mnohem lepší. To nic nevynahradí a můžete mi vyprávět hodiny, jak je ta tablet, e-kniha či co to, praktičtější, já vím. Ale lépe se čte kniha.

Dobře, vyzní to jako stěžování, ale nemyslím to tak. Nechci si stěžovat na hlouposti, uvědomuji si, že jsou lidi, co mají větší problémy, a věřte, že na to myslím každý den, opravdu každý den. Abych si tím věci ulehčila, tudíž ano: citím se provinile za to, že tu nejsem šťastná. Ironie?

Prostě to pojmu jako stinné stránky života mimo domov. Proč tu nemají kofolu? :D

Co mi taky chybí, je oblékat se do vlastního hezkého oblečení. No aspoň mám jasno, jestli jsem pro nebo proti uniformám. :D Eh ne, na základní škole je to asi dobré, ale ve vyšším věku je to podle mě pro ty mladistvé docela blbé, když si vezmete, že většinu dne tráví ve škole a musejí se oblékat každý den stejně. No jo, přes léto mě brigáda, do které jsem si mohla chodit doslova, jak jsem chtěla, rozmazlila. A navíc je zima, takže když jdete ven, tak stejně nezáleží na tom, co máte na sobě, protože je to pod bundou. Ach ta zima.

Tady jsem to asi moc nezmínila, ale je to pro mě tak jasná věc, že mi to nepřišlo nutné zmiňovat, ale samozřejmě: chybí mi mamka, sourozenci a neteř (a ten pes, ale to už jsem řešila). Spousta lidí by to možná nepochopila, ale když z toho jaksi vynechám tátu, tak přes fakt, že se neustále hádáme kvůli těm nejmenším, nejméně podstatným hloupostem, tak o to víc jsem právě, jak to říct, prostě jsme si všichni blízcí, hodně. Prostě máme pevné vztahy a ty hádky, jasný, je to otrava. Často mě to neuvěřitelně rozčiluje kvůli čemu všemu se lidi u nás doma tzv. štěkají a nejsme schopní to vyřešit klidněji - ale aspoň to můžeme svést na to, že jsme cholerici po tátovi...? a vedle toho ještě urážliví. Teď si z toho dělám legraci, ale občas mě to opravdu trápí. Ale co, jak říkám, když na to přijde, tak jsme si opravdu blízcí. A to je hlavní že. Tak jsem trochu odbočila. Podstata: těším se, až s nimi budu moc opět být a budu s nimi opravdu moc mluvit, nejen věčně hloupě psát, telefonovat a hovořit přes videochat. Protože tyhle konverzace jsou takové napůl, nemůžete s nikým pořádně mluvit.

Taky mi docela chybí tramvaje. Fakt, je to dobrý prostředek. A méně zmatené metro. A méně drahé metro. Doprava v Londýně je opravdu finančně náročná. A tak nějak zvláštně mi prostě chybí DM, případně jiné drogérie. Tady mají samozřejmě taky, ale jsou jiné, a přijde mi, že tu nemají všechno, co u nás, přitom to zdaleka nejsou české výrobky. Navíc, DM má i tu část s těmi zdravými potravinami, prostě jí mám ráda. Zase je fakt, že tolik neutrácím. Já v drogérii normálně utratím za jednu návštěvu občas i šest set. Ale zase, krom za dárky, občas nějaké občerstvení při posezení s kamarádkami a tak, a tedy tu kosmetiku, jsem nikdy moc neutrácela, takže ta kosmetika byla taková moje věc. Tady platím všechno. Jasně, je to normální věc v životě, jednou mě to čeká. Ale chybět mi to může ne? Navíc, je mi už 20. Problém je, že já si často říkám "je mi teprve 20 a jak žít rozhodně ještě neumím, jsem prakticky dítě." Heh. Jo jo.

Chybí mi chození po nákupech s mamkou a ségrou, koupit si něco hezkého na sebe, jednou za čas. Když jsem u nákupů - nakupování potravin pro jednoho člověka je jak za trest. Buď toho musíte koupit víc, pak to třeba zmrazit nebo tak, prostě... to je jedno, ale chodit pořád nakupovat ty samé věci pro jednoho je prostě otrava. A pořád přemýšlet, co nového koupit, aby to měl člověk trošku pestřejší, do toho se snažíte nakupovat aspoň trochu zdravé věci, prostě ach jo. Na druhou stranu, hlavní problém vězí ve dvou věcech: za prvé: nevadilo by mi chodit tam častěji, kdyby to nebylo zároveň místo, kam pak chodím pracovat, takhle mi je to občas akorát mírně trapné, ehm, za druhé, kdyby tak člověk pořád nemusel řešit ty hloupé peníze...

Taky mi chybí bydlet kolem více přírody. Tady bych za ní musela dojít, ale kde v Praze bydlím, tam je všude plno krásných míst - prostě nebydlím nikde v centru. Vždy mi přišlo, že naše část Prahy je nejhezčí, taková klidnější a čistá - zase na druhou stranu, v každé části Prahy jsem nebyla, takže nevím, ale z míst, kde jsem byla...

Člověk by snad ani neřekl, kolik je toho občas možné najít k vyslovení/vypsání. A je toho ještě tolik.
 


Comments

1 Markéta Markéta | Web | 16. february 2014 at 14:35 | React

Taky mám tisíckrát radši knížky než počítače a tak. Z počítače se prostě nenaučím, kdybych se snažila jak chtěla. *stará škola no :D* Stejně tak mě třeba štvalo dělání těch OSP a všelijakých testů na počítači. Třeba články na orientaci v textu... prostě se na to nedokážu na monitoru soustředit. Jo, třeba to nakonec nedopadne špatně, ale pocit je pocit, když mám papír a tužku, věřím si víc.

Četba v cizím jazyce. :D Teď jsem si v knihovně půjčila Lolitu v ruštině a Malého prince ve FJ. Prince bych snad přečíst mohla, ale co bude s tou druhou, to jsem sama velice zvědavá. Ale řekla jsem si, že na VŠ se budu muset učit materiály v RJ a měla bych si to trochu vyzkoušet. :)

Znám to, často maličkosti hrají velkou roli v tom, aby člověk opravdu dělal to, co chtěl.

Taky nemám ráda uniformy.
Asi to zní divně, ale jsem zvědavá, jestli mně bude rodina chybět, až budu na VŠ. Předpokládám, že lidi asi ano, ale nevím, jestli mi bude chybět právě TO být doma... Já třeba poslední dobou, jak jsem nemocná zjišťuju, že chci být doma, ale až tam jsem, tak chci být jinde...

Docela ráda bych viděla okolí, kde bydlíš, tedy myslím v Praze. Já tam znám jen centrum, přírodu, o které mluvíš, to ne. Mně se všeobecně moc líbí krajina v Čechách, podle mě je mnohem hezčí než na Moravě. :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement