"As long as a person has enough, they don't need more. And I've got more than enough."

9. february 2014 at 23:40 | valleria |  #diary
Tak jsem asi po stopadesáté tak zvaně objevila Ameriku. Ano, když si to sepíšu, opravdu je mi líp, proto mám dojem, že jsem od posledního článku zase tak nějak upadla zpět. Od posledního článku, který jsem napsala před měsícem. Ehm...

Ještě že je ten Twitter, když tam takhle občas něco napíšu, aspoň si později i na něco vzpomenu. Takže jsem od té doby viděla The Mindy Project a teď jsem shlédla Enlisted. Proč? Proč jsem si musela pustit dvě komedie, které Fox nejspíš zruší? Aspoň že bude další řada Kostiček (tenhle výraz už jsem nepoužila tak dlouho...), tak nějak nejsem připravená se seriálem ještě rozloučit. Letos to bude sedm let, co ho sleduji... a už tak poslední čtyři roky očekávám, kdy řeknou, že končí, ale pořád na to nejsem připravená. Tak dál.

V práci pořád dokola to samé. Of course. Včetně neustálého pocitu nervoziti z kolegů a nadřízených. Zkušenost, jasný, ale jsem docela připravená na posun dále a ne příliš časté vzpomínání. O tom jindy.

Co je důležitější. Moje nejlepší kamarádka, se kterou se letos znám jedenáct let - krátce: kdysi bydlela asi tak pět minut od nás, pak deset minut metrem, a pak dlouho až doposud MHD asi tak hodinu a půl. Takže s tím, že jsme chodily každá na jinou školu, nevídaly jsme se příliš často. Ale přesto jí mám pořád za nejlepší kamarádku. A nedávno mi sdělila, že se stěhují blízko k nám. Z čehož mám samozřejmě radost, ale zároveň ne příliš velkou, abych se nenadchla, že se budeme vídat nějak příliš často, a pak z toho nic nebude. K čemuž může dojít z mnoha důvodů, škola (v mém případě snad prvák, v jejím třeťák - tudíž bude zaneprázdněná bakalářkou), přítel, a pak takové ty klasické věci - rodina, další přátelé... Takže počítám s tím, že zas tak "slavné" to nebude, ale zase, určitě se nám podaří vídat se častěji a na to se těším. Chybí mi mít někoho, komu bych prostě napsala "jdem ven" a sešly bychom se za pár minut, i kdyby jen na chvíli. Když všichni bydlí dál, to se pořád musí plánovat, kdy se to komu hodí, vidíte se chvíli, pak se hůře mluví, protože máte omezený čas, je to těžké.

Momentálně ale mou mysl zaměstnávají nejvíc tři věci. Prvně, a postavila bych to nejníže, se jedná o jakousi obavu, že až přijedu bude toho až příliš mnoho jinak. Samozřejmě jsou věci, které se nezmění a bude jich dost, nejspíš víc. A kdybych byla celou dobu doma v Praze, nejspíš bych si těch změn ani nevšímala. Ale když pak najednou přijedete po takové době zpátky, něco vám připadat jiné bude. Už jen třeba fakt, že brácha má nového pejska, který si získává dost pozornosti mé mamky. Když nejsem, tak mi o tom akorát vypráví, ale jaké to bude, až tam budu s nimi?

Téma pes je vlastně druhá věc. Nerada o tom mluvím, protože je to taková moje myšlenka, kterou potlačuji už jen v hlavě, natož pak mluvit o tom. Hned to působí tak nějak reálněji, a je to dost nepříjemné - ano, správně, mnoho myšlenek potlačuji, protože se nerada trápím, takže prostě nad tím nepřemýšlím, nevím, jak to umím, ale přijde mi to vlastně docela jednoduché - k věci: s naším psem jsem vyrůstala od svých pěti let. A tedy už nepatří mezi ty nejmladší a přestože jí pořád vidím jako to moje malé roztomilé štěňátko, faktem je, že už prostě má vysoký věk... co se tím snažím říct, je myslím jasné, ale nedokážu to ani napsat, už jen na to pomyslet mě dovádí k pláči. Chápu, že se s ní budu muset jednou rozloučit, a bude to těžké. Ale co mě trápí mnohem víc je představa, že by k tomu třeba došlo, zatímco tam nejsem a já nebudu mít příležitost se s ní rozloučit... skvělé, zase slzím... Kdybych se měla jen dozvědět, že se to stalo bez toho, aniž bych jí mohla naposledy pohladit a tak prostě... nevím, jestli nad tím přemýšlím každý den, to asi ne, ale určitě vždy, když mluvím s mamkou a když jsem v práci a někdo si kupuje cokoliv pro psa. Tenhle odstavec můžu ukončit snad jen slovy "ach jo".

A poslední věc - nevím, jestli to stavím zrovna víš než toho psa, ale určitě nad tím přemýšlím častěji, protože si prostě přijdu hrozně skoro pořád. Nedokážu dělat nic bez pocity, ani nevím jakého. Neschopnosti? Nejspíš to. Závidím lidem, kteří vědí, co chtějí v životě dělat. Můj problém spočívá v tom, že bych toho chtěla tolik, že si prostě nedokážu vybrat, na co se zaměřit. Vím akorát, že prostě chci být v něčem fakt dobrá, celkově bych si prostě přála být úspěšný člověk. Ale kdo by to nechtěl, že? Já mám pořád v hlavě nějaké představy, jaká bych chtěla být, co bych chtěla dělat, čemu se věnovat, ale jsou to akorát představy a ne a ne s tím něco udělat. No, důležitou součástí tohohle je ten jeden problém, ta věc, která mě trápí - škola. Právě je čas na podávání přihlášek - a opět se to týká i mě. Takhle, mám jistou představu, který směr je pro mě ten správný. Představy už jsou nejspíš jen představy a chápu, že jsou prostě věci, kterými být nemůžu. A jsou věci, proti kterým se nemůžu iracionálně stavět a odmítat je.

No jo, a když tedy vím, co takového si vybrat, samozřejmě mě srazí realita v podobě přijímacích zkoušek. Takže je výběr opět dost omezený. A horší je to ještě o to, že pro tentokrát přesně vím, kam se chci dostat, ale nejspíš se mi to nepodaří. A všechny ty další přihlášky už jsem jen "druhá možnost" a už to si tak trochu samo koleduje o problém, i když z toho samozřejmě může vzejít opak. I to se stává. Největší potíž ovšem nastane ve chvíli, kdy mě nepřijmou nikam. Ha ha, to bude legrace. Já vím, že bych takhle neměla přemýšlet, mám navíc dost času na učení. Ale já jsem právě taková lama, že už vidím, že se k tomu nedokopu.

Toliko k mé snaze zařídit si lepší rok. Eh, není všem dnům konec, že. Já to zvládnu, že? Že? Je přeci teprve únor. Teprve únor. Těším se domů. Ne, nic mi tu nechybí, teoreticky. Ale chybí, chybí mi rodina, chybí mi můj pokoj, náš byt, moje věci, kamarádky, Praha, prostě všechno. Takže možná bych tu větu měla upravit - nestrádám tu, ale nejsem tu tak úplně šťastná. Ale tohle je taky spíš do dalšího článku. Tohle je už je beztak zřejmě to nejdelší, co jsem kdy napsala. To je náprava za ten měsíc...

So, shut up?
 


Comments

1 Markéta Markéta | Web | 16. february 2014 at 14:19 | React

Teda páni, sedm let být fanynkou jednoho seriálu... to mně nikdy nevydrželo. Já tak nějak zjišťuju, že na seriály asi všeobecně moc nejsem. :D Nebo spíš nemám čas to zjistit? Ani mě to nějak neláká. :D
Nerada tě přivádím na myšlenky ohledně tvého pejska, ale mně se stalo, že mi umřel křeček, když jsem byla na dovolené. Příjemné to nebylo... Ale na tvém místě bych nemyslela na takové věci a zbytečně se strachovala. Úplně jsem si teď vzpomněla, kdy jsem trávila poslední chvíle se svým prvním psem... A už mám slzy v očích taky. Kam utekly ty tři roky a několik měsíců, to opravdu nevím...
S tím úspěšným člověkem to mám úplně stejně a prošla jsem si dobou, kdy jsem taky byla tak zaseklá. Mně pomohlo dát si priority, prostě jsem si všechno ručně napsala popořadě, vypsala jsem si, co chci dokázat a tak. Kupodivu mě teďka vidina budoucnosti i motivuje k tomu se víc... "připravovat"? Prostě mi nedělá takový problém se něco začít učit, hledat informace a tak. Ale stejně by to pořád ještě mohlo být lepší. ;)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement