February 2014

Regrets serve no real purpose

12. february 2014 at 11:24 | little-wonders.blog.cz |  #diary
Prý když něco děláte 21 dní po sobě, stane se z toho normální věc, zvyk. Let's try it.

A konečně si vypíšu, co že to na letos vlastně plánuji. Jak chci strávit rok. Psala jsem si to v odrážkách na papír už mockrát, ale dám tomu rozsáhlejší podobu. A vím, že ne vše vyjde, nikdy věci nevyjdou přesně podle plánu. Ale to není důvod nemít plány, nemít cíle. Protože když nemáte žádný cíl, co potom děláte? Nic. Výsledek bude pravděpodobně jiný, ale fakt, že cíl máte, vás donutí dát se na cestu k jeho získání. A to je podstata. Vydat se na cestu. Průběh a výsledek je důležitý, samozřejmě, ale nevadí, pokud se nerovná naším předchozím očekáváním.

Prvně bych se tedy chtěla víc věnovat rodině. Takhle, já s nimi trávím čas, ale jsem taková odtažitější, prostě tam jsem, ale ne úplně. A přitom pro mě tolik znamenají. Proto bych se chtěla pokusit být jim něco víc. S tím začnu, až se vrátím domů, samozřejmě.

Až se vrátím taky konečně musím získat ten řidičský průkaz. Přemýšlela jsem, že se přihláším tak měsíc po příjezdu. Mezitím se na to připravím, zařídím si jiné věci, užiju si, že jsem doma. A pak se do toho dám.

V létě, nebo prostě kdykoliv bude dobré počasí, bych ráda chodila častěji na brusle. Taky plavat, i když na to být dobré počasí nemusí, stejně tak lekce s trenérem - pořád mám obavy, že než se vrátím, tak je přestane mít, nebo až příliš změní náplň :D. Ty lekce je lehké navštěvovat, ale ač člověka bruslení a plavání baví sebevíc, donutit se jít tam dá občas zabrat.

Taky bych letos chtěla opět na Avon Pochod. Byly jsme v roce 2012, 2013 se to odložilo kvůli záplavám a pak září už jsme nešly, ale letos by to mohlo vyjít.

Ráda bych si znovu přečetla Hunger Games. A taky bych měla přečíst všechny knížky, co ve své malé knihovně mám a ještě jsem je nečetla, teprve potom se můžu věnovat jiné četbě. (!)

Taky si chci konečně letos pustit celé Criminal Minds.

Než odjedu z Londýna, musím si zajít pro Mockinjay přívěšek na krk... To bych vlastně mohla udělat dnes... hm, no nechám to na pátek. Když jsem u toho nakupování, ráda bych si pořídila pár laků Chrome Girl, ze tří důvodů - mají opravdu krásné barvy, fakt, že je to značka spojená s DB, a podle všeho jsou zdraví nezávadné. Přijdou mi skvělé. Ha ha, uvidíme.

A došla jsem ke konečnému rozhodnutí, že nebudu pokračovat v Bones blogu. Baví mě to, miluji seriál, a vím, že někteří lidé mou práci oceňují, ale přesto mi to poslední dobou přijde tak zbytečné. Navíc, nikdy se nepohnu v životě dál, pokud budu pořád dřepět za počítačem a přidávat fotky, videa, překládat články, tak to prostě nejde. Nebudu se obětovat pro ostatní. A důležitěji: nevracet se k němu a nezačínat žádný nový! Prostě konec.

Co je pro tento rok nejdůležitější: dostat se na školu. Nemůžu být taková "lama" a do přijímaček se nenaučit, jiní to zvládnou při maturitě a všem a já nemám, co jiného na práci. Musím se aspoň na jeden obor připravit dostatečně na přijetí, ne? A v nejlepším případě bych to chtěla dotáhnout na ta Bezpečnostně právní studia. A pokud se nepodaří tam, i když to chci nejvíc, musím najít chuť užít si jakýkoliv obor. Je to přeci moje budoucnost. Chci něco dokázat. Kvůli sobě. Ale taky, chci, aby na mě byli lidé, na kterých mi záleží, pyšní, chci pro ně něco znamenat. Vedle toho, mám neteř, budu mít další, jednoho dne třeba i další od ostatních sourozenců, (svoje děti nezmiňuji, protože si to tak nějak nedokážu představit...), a hrozně ráda bych pro ně byla vzorem. Se svou povahou nikdy nebudu "ta cool teta", ale můžu pro ně být vzor. Chce to jen dostatečné odhodlaní, snahu a píli.

A co že jsou ty další obory? Sama nevím, původně jsem měla přesně promyšlené čtyři. Jeden stále platí. Zbylé tři jsem zavrhla a nyní hledám další. Nejspíš zkusím Management na VŠE. No vlastně, všechny ty další obory, nad kterými uvažuji jsou na na VŠE. Zkusila bych to i jinam, ale na jednu stranu musím mít realičtější přístup. Jsou obory, jejich přijímací zkoušky bych prostě nezvládla a tečka. Tedy uvažuji ještě nad Národním hospodářstvím, případně Veřejnou správou a regionálním rozvojem. Nejsem si jistá, které je lepší. Takhle, nejraději bych na VŠE na Diplomacii, Cestovní ruch. A ještě nad tím stále přemýšlím, ale jakou mám šanci, když jsou tam zkoušky z matematiky a druhého jazyku? Žádný z mých druhých jazyků není na dobré úrovni. Mám ještě čas na rozmyšlenou, který snad stravím tím, že se pokusím zjistit, jak na to jsem s matematikou, zda bych se to dokázala ještě naučit, a s francouzštinou. Ale vážně, jakou mám šanci oproti lidem, kteří vychází ze střední/z gymnázií. Se znalostmi ještě v paměti. Co já, po dvou letech sama za pár měsíců, zmůžu?

Vzpomněla jsem si, doma mám pořád ještě všechny ty nepřečtené časopisy 21. století. Musím to napravit.

Co dál? Celkově bych byla ráda více společenská. No třeba se podaří na nové škole.

Mám dojem, že to je snad vše...

Jeden pohled na život v Londýně

10. february 2014 at 15:27 | valleria |  #diary
Já jsem tak hrozná, tolik věcí bych mohla dělat a nedělám nic, protože mě to prostě nebaví. Tady. Nikdy bych neřekla, že třeba i jen stůl může tolik znamenat, ale je to tak. Nemám tu stůl, takže s notebookem věčně sedím na sedačce, která je ještě blbě prosezená, podpěra zad téměř nulová, a v takových podmínách na tom dělat něco užitečného... a stůl v kuchyni stojí za nic, stejně tak židle, prostě. Moje záda tady opravdu trpí, postel taky, když opomenu tu samotnou konstrukci, která je naprosto na nic, tak matrace je prostě příšerná.

Ne, nehodlám si tu stěžovat, já si ani tak nestěžuji, spíš ospravedňuji svoje nic nedělání. Ale opravdu věřím tomu, že v lepších podmínkách bych byla něčeho schopná. I ty přihlášky oddaluji částěčně kvůli tomu, protože si nemůžu pořádně přečíst. I tohle psaní tady mě ubíjí. A když jsem u toho psaní - na to jak mám ráda Bones a vždy mě bavilo blogování, tak teď prostě, posledních pár týdnů, až by se to dalo nazvat už i měsíci, mě to prostě tak strašně nebaví a tolik se k tomu nutím.

Frustruje mě, že tu nemám knížky a knihovnu. Jasně, jsou tu knihovny, ale ne vždy má člověk chuť na četbu v cizím jazyce. Nehledě na to, že jsem chtěla přečíst spoustu knih od českých autorů. Jasně č.2, mám notebook, mobil a ty v dnešní době stačí. Stačí? Ano, ale já osobně to nemám ráda. Prostě mi to nevyhovuje, to byl můj problém částečně na VŠ - vše se učit z počítače: noční můra. Když máte v ruce knížku (sešit) je to mnohem lepší. To nic nevynahradí a můžete mi vyprávět hodiny, jak je ta tablet, e-kniha či co to, praktičtější, já vím. Ale lépe se čte kniha.

Dobře, vyzní to jako stěžování, ale nemyslím to tak. Nechci si stěžovat na hlouposti, uvědomuji si, že jsou lidi, co mají větší problémy, a věřte, že na to myslím každý den, opravdu každý den. Abych si tím věci ulehčila, tudíž ano: citím se provinile za to, že tu nejsem šťastná. Ironie?

Prostě to pojmu jako stinné stránky života mimo domov. Proč tu nemají kofolu? :D

Co mi taky chybí, je oblékat se do vlastního hezkého oblečení. No aspoň mám jasno, jestli jsem pro nebo proti uniformám. :D Eh ne, na základní škole je to asi dobré, ale ve vyšším věku je to podle mě pro ty mladistvé docela blbé, když si vezmete, že většinu dne tráví ve škole a musejí se oblékat každý den stejně. No jo, přes léto mě brigáda, do které jsem si mohla chodit doslova, jak jsem chtěla, rozmazlila. A navíc je zima, takže když jdete ven, tak stejně nezáleží na tom, co máte na sobě, protože je to pod bundou. Ach ta zima.

Tady jsem to asi moc nezmínila, ale je to pro mě tak jasná věc, že mi to nepřišlo nutné zmiňovat, ale samozřejmě: chybí mi mamka, sourozenci a neteř (a ten pes, ale to už jsem řešila). Spousta lidí by to možná nepochopila, ale když z toho jaksi vynechám tátu, tak přes fakt, že se neustále hádáme kvůli těm nejmenším, nejméně podstatným hloupostem, tak o to víc jsem právě, jak to říct, prostě jsme si všichni blízcí, hodně. Prostě máme pevné vztahy a ty hádky, jasný, je to otrava. Často mě to neuvěřitelně rozčiluje kvůli čemu všemu se lidi u nás doma tzv. štěkají a nejsme schopní to vyřešit klidněji - ale aspoň to můžeme svést na to, že jsme cholerici po tátovi...? a vedle toho ještě urážliví. Teď si z toho dělám legraci, ale občas mě to opravdu trápí. Ale co, jak říkám, když na to přijde, tak jsme si opravdu blízcí. A to je hlavní že. Tak jsem trochu odbočila. Podstata: těším se, až s nimi budu moc opět být a budu s nimi opravdu moc mluvit, nejen věčně hloupě psát, telefonovat a hovořit přes videochat. Protože tyhle konverzace jsou takové napůl, nemůžete s nikým pořádně mluvit.

Taky mi docela chybí tramvaje. Fakt, je to dobrý prostředek. A méně zmatené metro. A méně drahé metro. Doprava v Londýně je opravdu finančně náročná. A tak nějak zvláštně mi prostě chybí DM, případně jiné drogérie. Tady mají samozřejmě taky, ale jsou jiné, a přijde mi, že tu nemají všechno, co u nás, přitom to zdaleka nejsou české výrobky. Navíc, DM má i tu část s těmi zdravými potravinami, prostě jí mám ráda. Zase je fakt, že tolik neutrácím. Já v drogérii normálně utratím za jednu návštěvu občas i šest set. Ale zase, krom za dárky, občas nějaké občerstvení při posezení s kamarádkami a tak, a tedy tu kosmetiku, jsem nikdy moc neutrácela, takže ta kosmetika byla taková moje věc. Tady platím všechno. Jasně, je to normální věc v životě, jednou mě to čeká. Ale chybět mi to může ne? Navíc, je mi už 20. Problém je, že já si často říkám "je mi teprve 20 a jak žít rozhodně ještě neumím, jsem prakticky dítě." Heh. Jo jo.

Chybí mi chození po nákupech s mamkou a ségrou, koupit si něco hezkého na sebe, jednou za čas. Když jsem u nákupů - nakupování potravin pro jednoho člověka je jak za trest. Buď toho musíte koupit víc, pak to třeba zmrazit nebo tak, prostě... to je jedno, ale chodit pořád nakupovat ty samé věci pro jednoho je prostě otrava. A pořád přemýšlet, co nového koupit, aby to měl člověk trošku pestřejší, do toho se snažíte nakupovat aspoň trochu zdravé věci, prostě ach jo. Na druhou stranu, hlavní problém vězí ve dvou věcech: za prvé: nevadilo by mi chodit tam častěji, kdyby to nebylo zároveň místo, kam pak chodím pracovat, takhle mi je to občas akorát mírně trapné, ehm, za druhé, kdyby tak člověk pořád nemusel řešit ty hloupé peníze...

Taky mi chybí bydlet kolem více přírody. Tady bych za ní musela dojít, ale kde v Praze bydlím, tam je všude plno krásných míst - prostě nebydlím nikde v centru. Vždy mi přišlo, že naše část Prahy je nejhezčí, taková klidnější a čistá - zase na druhou stranu, v každé části Prahy jsem nebyla, takže nevím, ale z míst, kde jsem byla...

Člověk by snad ani neřekl, kolik je toho občas možné najít k vyslovení/vypsání. A je toho ještě tolik.

"As long as a person has enough, they don't need more. And I've got more than enough."

9. february 2014 at 23:40 | valleria |  #diary
Tak jsem asi po stopadesáté tak zvaně objevila Ameriku. Ano, když si to sepíšu, opravdu je mi líp, proto mám dojem, že jsem od posledního článku zase tak nějak upadla zpět. Od posledního článku, který jsem napsala před měsícem. Ehm...

Ještě že je ten Twitter, když tam takhle občas něco napíšu, aspoň si později i na něco vzpomenu. Takže jsem od té doby viděla The Mindy Project a teď jsem shlédla Enlisted. Proč? Proč jsem si musela pustit dvě komedie, které Fox nejspíš zruší? Aspoň že bude další řada Kostiček (tenhle výraz už jsem nepoužila tak dlouho...), tak nějak nejsem připravená se seriálem ještě rozloučit. Letos to bude sedm let, co ho sleduji... a už tak poslední čtyři roky očekávám, kdy řeknou, že končí, ale pořád na to nejsem připravená. Tak dál.

V práci pořád dokola to samé. Of course. Včetně neustálého pocitu nervoziti z kolegů a nadřízených. Zkušenost, jasný, ale jsem docela připravená na posun dále a ne příliš časté vzpomínání. O tom jindy.

Co je důležitější. Moje nejlepší kamarádka, se kterou se letos znám jedenáct let - krátce: kdysi bydlela asi tak pět minut od nás, pak deset minut metrem, a pak dlouho až doposud MHD asi tak hodinu a půl. Takže s tím, že jsme chodily každá na jinou školu, nevídaly jsme se příliš často. Ale přesto jí mám pořád za nejlepší kamarádku. A nedávno mi sdělila, že se stěhují blízko k nám. Z čehož mám samozřejmě radost, ale zároveň ne příliš velkou, abych se nenadchla, že se budeme vídat nějak příliš často, a pak z toho nic nebude. K čemuž může dojít z mnoha důvodů, škola (v mém případě snad prvák, v jejím třeťák - tudíž bude zaneprázdněná bakalářkou), přítel, a pak takové ty klasické věci - rodina, další přátelé... Takže počítám s tím, že zas tak "slavné" to nebude, ale zase, určitě se nám podaří vídat se častěji a na to se těším. Chybí mi mít někoho, komu bych prostě napsala "jdem ven" a sešly bychom se za pár minut, i kdyby jen na chvíli. Když všichni bydlí dál, to se pořád musí plánovat, kdy se to komu hodí, vidíte se chvíli, pak se hůře mluví, protože máte omezený čas, je to těžké.

Momentálně ale mou mysl zaměstnávají nejvíc tři věci. Prvně, a postavila bych to nejníže, se jedná o jakousi obavu, že až přijedu bude toho až příliš mnoho jinak. Samozřejmě jsou věci, které se nezmění a bude jich dost, nejspíš víc. A kdybych byla celou dobu doma v Praze, nejspíš bych si těch změn ani nevšímala. Ale když pak najednou přijedete po takové době zpátky, něco vám připadat jiné bude. Už jen třeba fakt, že brácha má nového pejska, který si získává dost pozornosti mé mamky. Když nejsem, tak mi o tom akorát vypráví, ale jaké to bude, až tam budu s nimi?

Téma pes je vlastně druhá věc. Nerada o tom mluvím, protože je to taková moje myšlenka, kterou potlačuji už jen v hlavě, natož pak mluvit o tom. Hned to působí tak nějak reálněji, a je to dost nepříjemné - ano, správně, mnoho myšlenek potlačuji, protože se nerada trápím, takže prostě nad tím nepřemýšlím, nevím, jak to umím, ale přijde mi to vlastně docela jednoduché - k věci: s naším psem jsem vyrůstala od svých pěti let. A tedy už nepatří mezi ty nejmladší a přestože jí pořád vidím jako to moje malé roztomilé štěňátko, faktem je, že už prostě má vysoký věk... co se tím snažím říct, je myslím jasné, ale nedokážu to ani napsat, už jen na to pomyslet mě dovádí k pláči. Chápu, že se s ní budu muset jednou rozloučit, a bude to těžké. Ale co mě trápí mnohem víc je představa, že by k tomu třeba došlo, zatímco tam nejsem a já nebudu mít příležitost se s ní rozloučit... skvělé, zase slzím... Kdybych se měla jen dozvědět, že se to stalo bez toho, aniž bych jí mohla naposledy pohladit a tak prostě... nevím, jestli nad tím přemýšlím každý den, to asi ne, ale určitě vždy, když mluvím s mamkou a když jsem v práci a někdo si kupuje cokoliv pro psa. Tenhle odstavec můžu ukončit snad jen slovy "ach jo".

A poslední věc - nevím, jestli to stavím zrovna víš než toho psa, ale určitě nad tím přemýšlím častěji, protože si prostě přijdu hrozně skoro pořád. Nedokážu dělat nic bez pocity, ani nevím jakého. Neschopnosti? Nejspíš to. Závidím lidem, kteří vědí, co chtějí v životě dělat. Můj problém spočívá v tom, že bych toho chtěla tolik, že si prostě nedokážu vybrat, na co se zaměřit. Vím akorát, že prostě chci být v něčem fakt dobrá, celkově bych si prostě přála být úspěšný člověk. Ale kdo by to nechtěl, že? Já mám pořád v hlavě nějaké představy, jaká bych chtěla být, co bych chtěla dělat, čemu se věnovat, ale jsou to akorát představy a ne a ne s tím něco udělat. No, důležitou součástí tohohle je ten jeden problém, ta věc, která mě trápí - škola. Právě je čas na podávání přihlášek - a opět se to týká i mě. Takhle, mám jistou představu, který směr je pro mě ten správný. Představy už jsou nejspíš jen představy a chápu, že jsou prostě věci, kterými být nemůžu. A jsou věci, proti kterým se nemůžu iracionálně stavět a odmítat je.

No jo, a když tedy vím, co takového si vybrat, samozřejmě mě srazí realita v podobě přijímacích zkoušek. Takže je výběr opět dost omezený. A horší je to ještě o to, že pro tentokrát přesně vím, kam se chci dostat, ale nejspíš se mi to nepodaří. A všechny ty další přihlášky už jsem jen "druhá možnost" a už to si tak trochu samo koleduje o problém, i když z toho samozřejmě může vzejít opak. I to se stává. Největší potíž ovšem nastane ve chvíli, kdy mě nepřijmou nikam. Ha ha, to bude legrace. Já vím, že bych takhle neměla přemýšlet, mám navíc dost času na učení. Ale já jsem právě taková lama, že už vidím, že se k tomu nedokopu.

Toliko k mé snaze zařídit si lepší rok. Eh, není všem dnům konec, že. Já to zvládnu, že? Že? Je přeci teprve únor. Teprve únor. Těším se domů. Ne, nic mi tu nechybí, teoreticky. Ale chybí, chybí mi rodina, chybí mi můj pokoj, náš byt, moje věci, kamarádky, Praha, prostě všechno. Takže možná bych tu větu měla upravit - nestrádám tu, ale nejsem tu tak úplně šťastná. Ale tohle je taky spíš do dalšího článku. Tohle je už je beztak zřejmě to nejdelší, co jsem kdy napsala. To je náprava za ten měsíc...

So, shut up?