January 2014

"Nailing this talking to myself thing." Michaela Conlin

7. january 2014 at 21:41 | valleria |  #diary
Zvědavost mi nedala a opravdu jsem si přečetla předchozí články v rubrice #diary. Jak jsem očekávala, sebeztrapnění. Ani ne tak, co jsem psala - bez tak šlo dokola stále jen o školu nebo seriály - ale to "jak". Psaní o hloupostech mi zůstalo, ale možná jsem postoupila o jeden stupínek ve stylu.

Především to ale byl opravdu zajímavý pohled zpátky. Člověk prostě mnoho věcí vypustí, a když si na to pak vzpomenu pomocí mých zápisků... V podstatě jsem zjistila následovné: konec střední školy jsem pronudila, maturitu stále nepovažuji za významný bod v mém životě, prázdniny po ukončení čtvrťáku byly prostě skvělé, správná pohoda, stále si vybavím chvilky s knihami Hunger Games ságy, rok na vysoké jsem postrádala veškerou motivaci k učení, kterou člověk může postrádat, opadlo ze mě nadšení z několika seriálů (k seriálům bych se každopádně ráda ještě vyjádřila), a v poslední řadě, přestože v minulém roce jsem toho už moc nenapsala, jedná se o čerstvé vzpomínky, takže můžu říct, že rok 2013 byl z větší části na nic.

Moc se mi nechce rozebírat proč. Ne kvůli nějakým tajemstvím, ale protože se k tomu nechci vracet. Táta, škola, zkouškové, pocit osobního selhání na maximum, odjez do Londýna... To vše obsahuje nepříjemná období, špatné pocity. Ale jak jsem řekla, nechci se k tomu vracet. Udělám, co bude v mých silách, abych to napravila letos a strávila lepší rok. Co to znamená, nad tím se zamyslím příště, protože už jsem si poznamenala vyjádřit se k tomu.

Naopak si teď připomenu to hezké, co jsem minulý rok zažila. Samozřejmě to nebude v pořadí, v jakém k událostem došlo, neboť můj mozek je jeden velký nepořádek.

Přednáška o aplikaci forenzních věd od skutečné expertky. To se mi opravdu líbilo. Přednáška tzv. pitva orgánů, aneb když nám bylo přednášeno o tom, jak funguje lidské tělo na opravdových zvířecích orgánech. V podstatě všechny předměty v rámci anglické filologie v druhém semestru. Walking with Dinosaurs "živý" dokument v O2 Aréně. Viděla jsem skvělou Annu Kareninu od Joea Wrighta. Na twitteru mi odpověděl David Boreanaz. Každý moment strávený s Lili. Započítám i Davidův proslov k Ithaca College studentům, protože to bylo velmi povzbuzující a v tu chvíli to bylo něco, co mi opravdu pomohlo. "Oslavila" jsem šestý rok s Bones. Návštěva velmi zábavné moderní divadelní hry. Bones - spousta vynikajících epizod, konečně nové fotky, mnoho úspěchů a svatba B&B, skutečně perfektně zpracovaná - co víc by si fanoušek mohl přát? Překvapení v podobě narozeninového dortu od sestry a neteře, přestože jsem řekla, že nic takového nechci. Nový mobil, můj první dotykáč. Ochutnala jsem mátovou zmrzlinu - tohle na tomto seznamu nemůže chybět - a je výborná, nová nejoblíbenější příchuť. Mnoho návštěv v Mangaloo. Hodiny s trenérem. Přečetla jsem dvě knihy Kathy Reichs, ale obzvlášť zmiňuji Bones Are Forever, kterou jsem četla v angličtině, skvělý zážitek. První pracovní zkušenost (praxi nepočítám). Výlet na Slovensko, kde jsme trávívali prázdniny. Zažila jsem svůj první let. Zjistila jsem o sobě samé pár věcí. Lidé, kterými jsem obklopena v Londýně jsou velmi milí. I přes má očekávání, že se to nepodaří, dostala jsem se na Vánoce domů k rodině. Skvěle zpracovaná adaptace Catching Fire. Výhled na ohňostroj nebyl ideální, ale stejně, byla jsem tam. A ehm, taky mi úplně cizí kluk na Oxford Street řekl, že si mě chce vzít. A jako každý rok, jsem ráda, že já a moje nejlepší kamarádka jsme pořád nejlepší kamarádky, přes všechny překážky překážkami (jiné školy, čas a vzdálenost).

Tím bych to myslím ukončila. Nerada bych něco dobrého vynechala, ale - aspoň v tuto chvíli si víc nevybavím. Když je to ale sepsané takhle dohromady, přeci jen mám na rok 2013 několik krásných vzpomínek.

I hate not knowing

6. january 2014 at 0:28 | valleria |  #diary
Pobaví mě, jak lidé říkají, že by raději slyšeli pravdu. Popravdě, není to pravda. Nemyslím tím o skutečnostech, které se dějí, věci, které někdo udělal a podobně. Myslím pravdu o nich, co si o nich myslíte, nebo jaké máte kvůli nim pocity. Protože ve chvíli, kdy jim to řeknete, cítí se ublíženě a tak podobně. A lidé to o sobě vědí - proto nechápu ty lži "chci slyšet pravdu, když to tak není". Takže si pak říkáte, že mlčet by bylo bývalo lepší. (Jak často se vám poštěstí použít minulý čas podmiňovací?) Ale není tomu tak, opravdu tu pravdu říct je určitě lepší, ať už tomu člověku "ublížíte" jakkoliv. Protože, aspoň tomu já věřím - je to jen dočasné. Protože nakonec, i ten druhý řekne pravdu, oba máte tedy možnost napravit chyby a mít lepší vztah. Takzvaně, takhle vyčistíte vzduch.

A já bych se měla tuhle svojí úžasnou vědomost naučit aplikovat. Takhle, já to dělám. Opravdu, upřímně, lidem svoje problémy s nimi řeknu, oni mi řeknou ty jejich a i když to třeba nevede k tomu, že se ten člověk snaží s tím něco dělat, po prvotním "uražením se", aspoň víte, že to ví a aspoň vy máte ze sebe dobrý pocit. Abych se vrátila k sobě osobně - ale nedělám to hned, zabere to nějaký čas a hlavně dost odvahy. Ale nakonec se k tomu dopracuji. Takže co se musím naučit aplikovat by mělo být změněno na "rychleji aplikovat", aby byl "klid" dřív.

Starý známý oblíbený přeskok někam úplně jinam. Nevím, jak reagovat na všechnu tu zdvořilost a milost v Londýně. Ne že by v ČR, konkrétně v Praze, byli lidé nedzvořilí a protivní či co, ale jsou spíše indiferentní, pokud tedy nejsou vaši známí. Umím být zdvořilá, jasně, není problém. Jsem slušně vychovaná. Ale neumím být přátelská k cizím lidem. Tím myslím, mluvit s nimi a tak. Ne že bych nechtěla, ale prostě není o čem. Případně, koho zajímá, co k tomu mám já co říct? Ne tohle není nějaký sebelitující večírek. Jde mi o to, o co že? Vypadla mi myšlenka...

Říkala jsem si, že vědět, co chcete je možná i horší, než když to nevíte, protože když to pak nezískáte, jste zklamaní. Když to nevíte, nemáte z čeho být zklamaní. Ale asi to tak není, když to nezískáte, aspoň víte, že se musíte víc snažit a mělo by vám to pomoc být ještě lepší a pořád se víc a víc snažit. Ale když nevíte, tak je to prostě na nic. To je jedno, to momentálně není můj problém. Všechny ty chyby vedly k novým zjištěním, o mě samotné především, ale i některých lidech. Můj problém je to zklamání, tahle nová zjištění, aspoň z jistého úhlu pohledu, co se jistých věcí týká, vím, co chci. Ale bojím se, že se mi je nepodaří získat. /Ano, už jsem i přijala fakt, že to není o přání, aby k něčemu došlo, ale že si je třeba vybojovat/získat. Yay me./ A pak budu zklamaná a navíc tím zklamu nejspíš i jiné lidé. Nebo v případě ostatní zřejmě nepůjde ani tak o zklamání jako... já ani nevím, když věříte, že někdo koho máte rád něco dokáže a on to pak nedokáže, tak nejste zklamaní, je to jiný pocit... jak ho pojmenovat?

K předchozímu odstavci. Nemůžu se divit, že mi je takový přístup nepříjemný, když jsem sama sebe navykla pouze na styk s již známými lidmi a nové se nesnažím. Moving on...

Nápady na příští články: - život v Londýně
- konkrétně vypíšu věci, kterých chci letos dosáhnout a pod. A kašlu na předsevzetí, protože ta nemají smysl. Tohle jsou jasné cíle. Plus pár věcí, co bych si ráda pořídila a tak. Dvojtečka velké dé.

Páni, při psaní osobní článků si vždycky nejvíc uvědomím, jaký mám v hlavně nepořádek.

Byl mi položen dotaz "a co když se za tu dobu tady zamiluješ." Prvně, mé vnitřní já: :D :D :D :D :D :D to zrovna. Má odpověď: a co jako? Za a) kdo říká, že já bych se měla "omezovat" a být ta co změní plány pro druhého a ne naopak? za b) lásce, kterou prožiju v tomhle věku.. .ehm bych eventuelně prožila v tomto věku, bych určitě dovolila změnit moje plány. Beztak by to nemělo budoucnost. Jako vážně, chápu možné reakce lidí na tohle, ale můj názor to nezmění. Vím, že jsou výjimky. Jsou páry, které jsou spolu už od hodně mladého věku a vydrží spolu, když ne navždy, tak aspoň hodně dlouho, ale jsou to stále výjimky. Častější je, že je na chvíli a pak se posunete dál. Čímž neříkám, že by k tomu tedy nemělo docházet. Ne, ale když pak nastane otázka velkého rozhodování, člověk by si měl uvědomit, že ta dočasnost tedy končí a pokračovat si svém. Mám dojem, že tohle píšu strašně zmateně, ale co. Tenhle odstavec je stejně celý o ničem. Prostě jen nemám ráda hypotetické otázky.

Jaképak další myšlenky a zážitky si chci zachovat, abych se k nim mohla vrátit? (Ty, které vím, že jinak brzy zapomenu...) Už teď jsem je nejspíš zapomněla, protože mě nic nenapadá.

Jedna věc, celý můj den se zhroutí ve chvíli, kdy ráno nevstávám brzy. Pokud není víkend. A tím myslím víkend, který jsem až doposud prožívala ve svém normálním českém životě. Tady, co o víkendu pracuji, je to jiné. A ranní nevstávání je tudíž problém každého dne. Opravdu, vždy jsem sama na sebe tak naštvaná.

Druhá věc, vlastně spíš další nápad na nějaký budoucí příspěvek - titulek článku. K tomu bych se určitě měla vyjádřit.

A pak že se člověk z chyb učí. Blbost. Takhle, podruhé víte, že je to chyba, ale stejně jí uděláte... Aspoň víte, jaké budou následky, to je plus.

Někdy si musím pročíst všechny články tady. Krom sebeztrapnění, těším se na pohled zpět. Znovu zjistit, jaké věci se děly a jak mi bylo. A kolikrát jsem napsala, že nevím, jak začít, že melu hlouposti a proto končím atd atd atd.

Ale vážně, končím, protože tohle jsou neuvěřitelné kecy, ale jistým způsobem mi tohle povídání se sebou samou pomáhá.