December 2013

Hold on and take a breath.

27. december 2013 at 18:08 | bones-czech.blog.cz |  #diary
Jak začít jsem nevěděla nikdy, ale po takové době je to obzvlášť těžké. Mám ovšem takový dojem, že podobně začínám vždy, takže se to vlastně skvěle hodí.

...

Pokusím se tedy o menší myšlenkový úklid. Prvně, podařilo se mi vidět Catching Fire a bylo to výborné. Přiznám se, že mi trošku splýval děj knih, takže jsem místy netušila, co se bude dít. Tohle i to, jak dobrý byl film, mě přivedlo na myšlenku přečíst si celé Hunger Games znovu, ale budu rozumná a nechám to na druhou polovinu roku 2014, protože jediné, co bych teď měla číst jsou veškeré možné přípravné materiály na přijímací zkoušky.

Nemůžu uvěřit, že je to tu znovu. Opět podávat přihlášky, opět se dostavovat na zkoušky. Rozdílů je však plno. Hlavní je asi příprava. Tehdy jsem se, vzhledem k oborům, na které jsem se hlásila, téměř nepřipravovala. Tentokrát budu muset. Momentálně mám širší výběr osmi oborů, z nich pět z nich obsahují zkoušku z matematiky. Vtipné, opravdu velmi vtipné. A žalostné. Já, po dvou letech bez matematiky, bych se měla dostat na obor složením přijímací zkoušky z matiky? Už to vidím. Pokud se jednoho dne i přes všechno to opravdu nenajdu, asi si budu celý svůj "dospělý" život vyčítat, že jsem nešla na gympl, když jsem měla tu šanci. Na učení jsem byla dobrá, takže teď vím, že jsem zahodila jistý osobní potenciál.

Je možné, že mě to ještě do té doby pustí, ale momentálně, a už nějakou dobu, se skutečně toužím dostat na ta Bezpečnostně právní studia na Policejní akademii. Akorát, ani tu nemám moc šanci. Ale nebudu se na to dívat pesimisticky (i když je to spíše reálný pohled, ale budiž) - mám půl roku, měla bych být schopná se aspoň na jedny zkoušky připravit tak, aby to stačilo na přijetíA , že...

Co dalšího zaměstnává mou mysl? Řidičák. Následující léto se o něj snad konečně pokusím, ale to mě právě trápí. Už se vidím...

A teď dvě věci, které spolu úplně tak nesouvisí, ale váží se na stejnou zkušenost. Prvně, já si opravdu neumím užívat života. Vím to už dlouho, ale teď mě to opravdu trápí. Často mi je to vyčítáno, ale já ač se snažím jakkoliv, nedokážu to jinak. Lehce ukážu nějaké naštvání, nelibost, ale když mám projevit radost? Opravdovou radost, nebo dělat něco s energií, potěšením, s myšlenkou, jaké mám štěstí a jak je život fajn - nedokážu to. I když to tak vnitřně třeba cítím, vím, že to nedokážu projevit, natož vyslovit. Snažím se, aspoň mám dojem, že se snažím. Ani nevím, jak přesně popsat, o čem tu vlastně mluvím... Ale vím, že mám štěstí, že je tolik věcí, za které bych měla být vděčná a já jsem, opravdu. Ale nedokážu si to užít.

Možná to nezní jako nějaký velký problém, ale vlastně docela je, aspoň pro mě. Nejenže se připravuji o radosti, které s mými zážitky souvisejí, ale samozřejmě to ovlivní i ostatní. Když je někdo nadšený a čeká, že vy budete taky a vy nic - až můžete být, ale nedokážete to druhému projevit - chápu, že to tím tomu člověku kazím, i když ne naschvál. Nevím, proč jsem taková. Netuším, proč nedokážu být šťastná se vším všudy, ukázat lidem tu vnitří radost nebo nadšení. Ale vím, že mě to štve. O to víc, protože si to opravdu uvědomuji a opravdu jdu do situací s tím, že se budu snažit ukázat to, ale na poslední chvíli tahle moje odhodlaná část vždy ustoupí a jsme zase na začátku.

S čímž velmi blízce souvisí to, že si nejspíš každý kolem mě myslí, že bych s ním raději nebyla. Vždy to dojde k jakési výčitce, že pro mě daná osoba nic neznamená, případně ne tolik, co já pro ní. Opravdu jsem věřila, že činy, či snaha o ně, jsou důležitější, než to, co dokážu vyjádřit, ale zřejmě záleží na úhlu pohledu, a co je dost pro mě, je pro ostatní nic. A kolikrát jsem říkala, že člověku, který mi za to nestojí, nemám co dokazovat a nemám potřebu být kolem takových lidí. Lidí, na kterých mi nezáleží. A vždy jsem měla za to, že to je jedna z věcí, kterou dokážu dát najevo zřetelně, takže si druhá osoba odvodí, že fakt, že s ní/ním zrovna jsem, pro ní/něj se snažím, znamená, že mi na tom člověku opravdu záleží. Ale co už mám dělat? Ať se snažím, jak se snažím, víc už to nedokážu. To, že tu snahu nikdo nevidí, opravdu dokáže zabolet, když už to tak musím říct. Protože si neustále říkáte, co víc ještě můžu udělat, abych člověku dokázal opak? Někdy mám dojem, že si lidé něuvědomují, že nejsou jediní na světě. Nemůžu přeci veškerou pozornost směřovat na jednoho člověka. Navíc, i já jsem pořád jen člověk, i já někdy prostě nemám náladu. Někdy vás toho prostě trápí tolik, že nedokážete pobírat ještě trápení nebo potřeby druhé osoby.

Já vážně nevím, co víc dělat. Taky zřejmě nejsem tak silný člověk, jako jsem si myslela. Nebo jsem se možná změnila, v uvozovkách. Možná je to všechno dohromady, za poslední dva, tři roky. Obzvlášť tenhle rok. Byl z 80% na nic. Něvěřím na takové ty věci jako "jak na Nový rok, tak pocelý rok", ale rok 2013 by tomu spíše odpovídal. Řešila jsem to jen s opravdu minimálním počtem lidí, ale tady to stejně nikdo číst nebude, tak co, a s nikým doma bych to také nedokázala probrat. Nedokážu celou tu věc ale pustit z hlavy. Když si vzpomenu, jak jsem se všichni trápili, přese všechno, čímž jsme si prošli, obzvlášť mamka, a přesto jsme všichni tak těžce snášeli minulé Vánoce+začátek nového roku, kdy byl táta v nemocnici a lékaři nám tvrdili, že to nejspíš nepřežije, že má velmi malé šance... a přitom se z toho dostal. Dostal ve velkých uvozovkách, jak jsem ho tak pozorovala poslední pár dní, stejně mi přijde, jako by se to mělo opakovat a tentokrát by to opravdu bylo konečné. Já nevím, tímhle se nehodlám zaobírat, dokud to, případně, opravdu nepřijde. Jde mi spíš o to, že když vám rok skončí a začne takhle a pak se celý rok táhne tak nějak na nic...

Opravdu netuším, jak mi tohle pomáhá utřídit si myšlenky. Asi nepomáhá, ale nemám to komu říct. Takhle, mám to komu říct, ale nikdo by nepochopil, co a proč to vlastně řeším, o co mi jde, kam se tím snažím dojít. Možná to sama nevím, ale chtěla bych, aby někdo viděl, chápal, že ať už navenek působím jakkoliv... Někteří lidé to neumí skrývat, na někom to prostě vidíte, ale já to zřejmě neumím dát najevo, aniž bych se to snažila nějak střežit. Jde o to, že mi to skoro až musím říct nepřijde přirozené, jakobych si já nemohla dovolit, to co ostatní ano. Zní to hrozně zmateně, ale já vím, co říkám, co tím myslím. Nejvíc je to evidentní v překvapení lidí, když se už to prostě neudržím a rozbrečím se před nimi nebo naopak, když výjimečně prokážu větší náklanost. Jako onehdá jsem něčím takový člověka rozbrečela. Opravdu je to tak jedinečný okamžik?

Je mi jedno, kolik je tu chyb, tuhle pavučinu slov podruhé dnes rozhodně nečtu.

Ale napíšu si seznam novoročních předsevzetí, poprvé v životě, a sama sobě opravdu slibím, abych většinu splnila. Pro sebe, pro lidi, na kterých mi záleží, pro lidi, které nechci zklamat, pro ty, kteří mě - ač to mě to opravdu udivuje, upřímně je to pro mě nepochopitelné, to "jak moc" - mají rádi.