July 2013

Sometimes the right path isn't the easiest one.

17. july 2013 at 22:42 | little-wonders.blog.cz |  #diary
Pryč od toho ošklivého z minule. Ne, že by mě to ještě někdy nepopadalo, ale když člověk tráví osm hodin v práci a pak se snaží ve zbytku dne stihnout něco "užitečného", naskytuje se mi k tomu podstatně méně příležitostí. Navíc mi, k mému údivu, značně pomohla konverzace s mojí nejstarší sestrou a "zetěm". Kupodivu, neboť se ségrou nejsem zvyklá něco řešit - což je tedy nejsem s nikým, ale tohle je takové jiné - a v druhém případě (já mám vážně ale problémy - dělá mi obrovskou nevolnost používat slovo zeť, když vlastně nejsou svoji, jasně, po tolika letech to vyjde na stejno, ale...), mám ho ráda, ale je to takový "rejpal", že jsem měla obavy, co mi řekne - no, co není, ještě může být. Ale koneckonců, je to skutečně moje věc.

No nic. Dopoledne jsem přemýšlela nad pár věcmi, které bych ráda napsala, neboť, k mé nelibosti, asi to psaní opravdu v něčem pomáhá. I kdyby to mělo být jen v tom, že mám tendenci hodně věcí zapomínat - tady myslím, zážitky, události, jak se mi věci v určité době jevily (proto bych si docela ráda přečetla starší věci na jiných blocích, ale samozřejmě, jak mám ve zvyku, jsou smazané - asi je to tak lepší, bylo by mi trapně, což je mi vlastně pořád, tak co?). Při nejmenším mi to jen potvrdí, jak neuvěřitelný cvok jsem. I have issues. K věci - co jen to bylo, co jsem chtěla napsat?

Můžu začít třeba seriálem Arrow. Sledování mi trvá trochu déle, než by člověk čekal, ale seriál se mi velmi líbí. Přijemné obsazení, zajímavý námět, jednoduše nemám zatím co vytknout. A přitom všem mám "Bones" deficit, už tak dlouho jsem nic pořádně neviděla. Tak si říkám, jestli se to na mě psychicky taky nepodepisuje. Zní to směšně, ale když šest let něco sledujete vlastně téměř pořád, když na to najednou nemáte čas, a už nějaký ten pátek jste nic neviděli, je to prostě jisté vybočení z normálu... Ehm.

Letos už se snad konečně odvážím udělat si řidičák. Mám už i potvrzení od doktorky, ale než začnu opravdu chodit, chvilku to potrvá kvůli dovolené instruktora. No, třeba se mi do té doby podaří částečně snížit strach a obavy. Či naopak. Uvidíme. Proč jsem takový srab?

Včera jsem si byla vybírat prstýnek, který dostanu ke dvacetinám. Chtěla jsem něco decentního, bez kamínku - neblýskavého. Skončila jsem se znakem Chanel celým prosetým kamínkami. No, je krásný, o tom žádná, ale bude mi trvat, než si zvyknu něco takového nosit. Už se na něj ale docela těším. A zřejmě se i já nakonec přidám k lidem s dotykovým mobilem.

Přečetla jsem svou první anglickou verzi knihy od Kathy Reichs - Bones are forever. A teď bych nejraději přečetla všechny v angličtině. Je to úplně o něčem jiném, než v překladu.

Jiné kulturní zážitky? Psala jsem kdysi, že se chystám na Walking with Dinosaurs. Bylo to skvělé, velmi záživné. Nedávno jsme byly na skvělé divadelní hře Biomanželka. Taková blbinka, ale člověk se tomu musel prostě smát. Tak tohle je přesně důvod, proč mi to psaní chybí - nemůžu si vzpomenout na nic jiného. Jsem hrozná. A horší je, že si při psaní tady nepřipadám tak hloupě, jako očekávám, že bych si připadala při psaní deníku. Ugh, nedokážu si to ani představit. Horor.

Už je pozdě a melu hlouposti, nic z toho, co jsem si chtěla "zapsat".

Z čeho mám vážně radost, tenhle nový layout. Není to tedy žádný umělecký výtvor, jde mi jen čistě o to, co na něm je. Between the raindrops.