June 2013

I'm not unhappy. I'm just not happy.

11. june 2013 at 15:54 | little-wonders.blog.cz |  #diary
Tohle píšu ze stejného důvodu, jako ten předchozí článek. A) zřejmě jsem lehce v depresi, B) už to nemůžu pořád dokola omílat jen ve své hlavě. Oprava: stejných důvodů.

Proč to tedy někomu neřeknu? To bude částěčně příčina mé "deprese". (Ve skutečnosti žádnou depresí netrpím nebo tak, to mě jen tak občas popadají takové stavy zbytečnosti.) Nejsem toho schopná. To je takový problém celé mé osoby. Nedá se říct, že to nemám komu říct, ale jednoduše toho nejsem schopná. Nejraději řeším věci, které se mě 'vnitřně' netýkají, neboť o věcech, které se mě týkají neumím mluvit. Možná "umět" není vhodný výraz. Prostě si přitom přijdu hloupě. Z vícero důvodů. Tak například, co se ten člověk pomyslí, jaké jsem 'failure'? Nerada bych toho člověka/ty lidi zklamala. Případně, opravdu nestojím o "to bude dobrý, to zvládneš, věř si." To mi nijak nepomůže. Potřebuju poradit, co dělat v případě, že to nezvládnu nebo jak se vyhnout tomu, abych to zvládat nemusela a mohla místo toho dělat něco jiného. A další důvod, jak to říct... - už jen při psaní toho si přijdu strašně hloupě - když už něco menšího někomu sdělím, přijdu si, v angličtině bych asi použila výraz "exposed", ale nenacházím vhodné ekvivaletní české slovo, které by se mi líbilo (on ten výraz je, ale doslova se mi nelíbí). Nejsem nadšená z představy, že bych o sobě měla někomu něco říkat, myslím, o sobě, o tom, jak mi je, čím si procházím, dejme tomu... to jsou příšerné výrazy. I have issues. Jsem hrozná, nedokážu tak základní věc jako mluvit s někým o svých "problémech", a pak to dopadá, jak to dopadá. Ale co by to ten člověk pak měl řešit s někým jiným beze mě? /Mám zkušenosti./ Pokud se to týká mě, tak se to má řešit se mnou přeci. To je taky důvod, proč věci lidem moc neříkám, nechci, aby mě řešil někdo beze mě.

Tak jo, možná trochu v depresi přeci jen jsem. Nevím, co se sebou.

Asi bych toho měla hodně k diskuzi. A možná bych to i chtěla říct, ale nechtěla. (Mně to smysl dává, stejně jako nadpis, podobně jako milovat někoho a nemít ho tak úplně rád. Sama sobě se divím, co to píšu. Ne "co to melu", ale že něco takového píšu a nenechávám si to jen v hlavě.) Uvědomuji si, že bych měla o problém méně, kdybych... bla bla, všechno jsem už napsala.

Pomohla jsem si? Vyřešila jsem něco? Ne. Je mi líp? Ne. A jestli ano, tak to bude spíš odstupem času než vypsáním se.

Problém je i to, že já jakž takž, vím, co chci. Ale chtít to a mít na to jsou dvě odlišené věci, a jelikož jsem si toho až příliš vědoma, potřebovala bych s někým mluvit, abych našla, co chci v mezích toho, na co mám. Conclusion? Je to začarovaný kruh, neboť, jak jsem řekla, neumím to, nevím jak.

Přidám si asi takto:


Co teď?