Pořád jen ty seriály...

13. july 2014 at 22:48 | valleria |  #diary
Teď teda ty seriály. Za úplynulý rok jsem viděla dost seriálů. Terra Nova. The Mindy Project. Perception. Suits. 2 Broke Girls. About a Boy. Crisis. Enlisted. The Last Ship.

Terra Nova má bohužel pouze jednu krátkou řadu - tuším byl velký rozpočet. Chápu to, ale i tak bych chtěla aspoň plnou sérii. Tak zajímavý seriál. A s dinosaury. <3

The Mindy Project. Pobaví. Nový oblíbený pár Mindy/Danny. Jeremyho přízvuk. Mindy je fajn (postava i Kaling).

Perception. Zajímavá "kriminálka". Velmi mě baví Danielovy přednášky, co tam říkají, je vždy opravdu zajímavé. Popravdě nemusím Kate, asi to bude tou herečkou a stylem, jakým mluví, ale není to žádná velká averze, akorát jí prostě nemusím.

About a Boy. Velmi hezký, celkem zábavný seriál. Před pár dny jsem si pustila i film s Hughem Grantem, podle kterého je seriál natočen a upřímně se mi seriál líbí víc. Asi to není nic výjimečného, ale pořád pěkné.

Crisis. Jedna krátká série, ale u takového sériálu je to v pořádku. Brala jsem to spíš jako takový delší film. Povedené, prostě takové spíš filmové.

Enlisted. Taky pěkná komedie. Asi to není úplně pro každého, ale mě se to opravdu líbilo. Osobně mě to pobavilo a navíc se mi líbil to bratrství třech hlavních postav. Občas to bylo takové až dojemné.

The Last Ship. Seriál, který se začal vysílat teprve nedávno. Podle/pro mě výborný. Dramatický námět, dobří sympatičtí herci, intenzivní zpracování, navíc armáda atd./uniformy, to je něco pro mě. K té intenzitě, úplně jsem byla ve stresu ve třetím díle, až mě z toho rozbolela hlava. Jasný, věděla jsem, že se jim to podaří, ale i tak mě to dostalo.

A nakonec Suits. Nechávám to nakonec, protože to možná bude nejdelší, neboť tenhle seriál mě opravdu hodně dostal a momentálně je dost vysoko na mém pomyslném žebříčku nejoblíbenějších seriálů (kdybych ho ve skutečnosti aspoň měla, ale rozhodnout se u některých případů, který seriál mám radši než ten druhý... jak?). Nerada bych, aby se někdo nechal zmást takovým tím obecným názorem o nudných právnících. Na Suits není nic nudného. Silné, úspěšné postavy v podání výborných herců. Parádní a chytré dialogy. Krásné šaty. (No co, v televizi je i to důležité, ne?) Je tu dost inspirativních hlášek a vůbec i ty postavy samotné jsou inspirující. Samozřejmě nechybí ani ship. V mém případě Harvey a Donna, což jsou zároveň i odděleně mé nejoblíbenější postavy. Oba jsou fantastičtí. Louis je taky skvělý. Navíc je to další seriál s velmi silnými ženskými postavami, už jen to, že hlavní partnerkou je žena. Tuším jsem ještě nezmínila humor; Suits rozhodně i pobaví. Každá epizoda je jednoduše geniální. Ve zkratce, seriál nemůžu přechválit.

Co se týká již předtím sledovaných seriálů. Arrow. Baby Daddy. TBBT. Bones. The Following. HIMYM. Modern Family. Once Upon A Time. Supernatural. TVD. Glee. Homeland. New Girl.

Takže začnu asi takhle. Homeland vlastně patří do předchozí kategorie, ale zapomněla jsem na něj, neboť jsem pak už rozkoukala jen začátek třetí řady a nechala jsem toho. Ač je seriál kvalitní, tohle prostě není nic pro mě. Bylo to na mě trochu moc. Glee, New Girl jsem přestala sledovat už nadobro. TVD, Supernatural jsem nesledovala poslední sérii, a co dál zatím nevím.

Arrow je super, občas mi dlouho trvá, než si pustím nové díly, ale seriál je to velmi dobrý.
Baby Daddy mě většinou pobaví, ale děsně mě otravuje Ben a Ben/Riley, a občas mi vadí některé "komické" situace, ale jinak dobré. T
BBT jako vždy zábavné, občas méně, občas více, ale tak už to chodí.
The Following jsem po pár dílech nové řady chtěla přestat sledovat, ale pak jsem to doukoukala a naštěstí už to pak bylo lepší, ale ty první díly trochu ještě větší psycho.
HIMYM, ehm to by mohlo být na delší dobu. No zkusím to ve zkratce, hodně lidí si stěžovalo na takové to protahování atd. To mně osobně zas tak nevadilo, dokud to nebylo fakt přehnané. Co měla ale naštvalo hodně bylo finále. Ne celé, nejdřív to bylo dobré. Ale ten konec? Ne děkuji, jestli jim šlo o to, aby mi seriál nechyběl, povedlo se. I bych přežila rozvod Barneyho a Robin (přestože strávili tolik času dokazováním, jak jeden druhého milují a hodí se k sobě a celou jednu sérii řešili jejich svatbu...) - kdyby byl lépe odůvodněný, ale tohle? Nebudu zacházat do svých detailních názorů a pocitů, ale ten důvod byl fakt hloupý. A to že skončila nakonec s Tedem? To mi přišlo až tragické. A není to proto, že jsem jim jako páru nefandila, mám k tomu opravdové důvody, ale nebudu to rozebírat a vracet se k mému rozhořčení.
Modern Family je vždy výborný, Phil, Lily a Gloria jsou nejlepší postavy. Krom pobavení mě tedy letos víc než kdy jindy často dohnal seriál až k slzám, někdy dojetím, někdy smutkem, např. ta epizoda zaměřená na Alex. A dost mě překvapili s rozvojem Haley, myslím, jako v dobrém.
Once Upon a Time mě děsně nebylo v první půlce třetí série. Celá ta Peter Pan storyline mě děsně otravovala, pak se to konečně vrátilo k lepšímu. Ovšem chudák Regina, zase to odnesla ona.

A konečně Bones. Nepatřím k lidem, kteří by měli dojem, že je to "rok od roku horší" (někdy mám dojem, že je to taková automatická reakce u déle vysílaných seriálů, ať už to je či není pravda). Já osobně jsem s Bones pořád velmi, velmi spokojená. Může to být zaujatost? Možná, ale neřekla bych, nemám problém říct, že třeba čtvrtou sérii mám jako nejméně oblíbenou (pořád jí mám ale ráda), nebo že některý díl je horší. Takže si myslím, že to je čistě subjektivní ale nezaujatý názor. Dokonce bych zrovna devátou sérii označila za jednu z těch nejlepších (mých nejoblíbenějších, to je jedno). 12 dílů z ní se zařidily mezi ty nejlepší vůbec. Mám tam i slabší díly, asi tři. Ale jinak mi přišla velmi kvalitní případově i co se týká postav. Hlavně je to rozhodně zatím nejlepší série, co jsou B&B spolu. Co se týká jich dvou, devátá řada byla báječná. Obrovké plus mají za svatební epizody. Celý díl mi přišel opravdu skvělý, ale samotná svatba je čistá dokonalost. Z mnoha důvodů. Další plus má devátá série za mou novou oblíbenou postavu - Aldo Clemens. Všechno, co řekne Aldo je prostě fantastické, bez debat. O Bones bych samozřejmě dokázala psát dlouho, ale fast forward k finále. To se jim velmi povedlo. Celé to bylo takové napjaté a vůbec a ta přestřelka? Už dopředu jsem věděla, že to bude moje oblíbená část. :D A závěrečný cliffhanger? Musím říct, že pár dní před vysíláním mě to na chvilku napadlo, protože to bylo pořád takové tajemné spoilery a já už nevěděla, co si myslet, že mě napadlo tohle. Ale taky musím říct, že těsně před koncem jsem jim fakt věřila, že to bude zdravotní problém. Ale tohle je mnohem lepší. Boj o život atd. to dělá každý rok spoustu seriálů, tohle je zajímavější a už se nemůžu dočkat září. (Jaké překvapení.)

Když tedy odečtu seriály, které vím, že už se dál nebudou vysílat a ty, které jsem přestala sledovat, případně momentálně neplánuji pokračovat, aktuálně mám 14 seriálů (a nevím, jak dopadne The Last Ship).

Chyby nechyby, nekontroluju to. Na to teď nemám, třeba pak. Nejdelší článek v mé osobní historii?
 

I'm just a picture perfect nothing

13. july 2014 at 21:53 | valleria |  #diary
Už několik dní sem chci něco napsat, a vždycky na to pak zapomenu nebo už je pozdě. Předchozí věta není vůbec důležitá, ale přesto jsem se rozhodla ji napsat. Why not.

Nejdřív bych se sama sobě chtěla vysmát. Prý skončit s Bones blogem si můžu odškrtnout. Haha, jasně, a jak dlouho mi to vydrželo.
No místo toho si můžu odškrtnout řidičák. Teda aspoň pokus o něj. Dnes jsem měla pátou jízdu. Jsem hrozná, asi je to dost tím, že velmi často zapomínám, jak že se co teda dělá. Možná je to normální, nemůžu být přeci hned výborný řidič, když jsem nikdy předtím ani nezkoušela řídit - někteří ano. Ale i přestože to vím, cítím se pořád jako pako. Navíc mám dojem, že ode mně instruktor očekává víc, než to moje zmatkaření. Ehm, no uvidíme. Ale děsně se stresuji před každou jízdou. A zatím mi ještě pomáhá, když se náhodou něco nepodaří, co budu dělat u zkoušky to fakt nevím. :D
Avon pochod - nevyšel. Brusle zatím nic, ale snad brzy.
Criminal Minds... bohužel zatím ne, ale nepřestávám doufat, že se k nim dostanu.
Přívěšek z Hunger Games mám. Yay me. Což mi připomíná, že si chci dát udělat konečně ten Bones hrníček, a teď bych navíc chtěla i k Suits. A na pár dalších věcí se chci na internetu podívat.
Chrome girls laky budou muset počkat, ale nevadí. Musím říct, že na jednu stranu "chci", aby Bones už skončily, protože už roky říkám, že si pořídím takový ten DVD box se všemi sériemi, ale neboť jde seriál dál a dál, musím to pořád odkládat. :D Ne, já si nestěžuju.
Škola. No, tak na svou vysněnou Policejní akademii jsem se nedostala, ale po prvotním smutku to beru s nadhledem. Můžu to zaprvé zkusit později znovu a udělat si druhého bakaláře (ha ha, pokud se mi podaří získat toho prvního), nebo jednoduše přijmu, že to nevyšlo a půjdu dál. Nějak to dopadne. Každopádně budu studentkou VŠE. Už to všechno vidím trochu realičtěji, teď zbývá to všechno ještě přijmout.

Něco málo o seriálech, co bych chtěla říct, napíšu asi jindy, protože to sem úplně tak nezapadá. Vlastně to možná půjdu napsat rovnou, akorát to rozdělím, ať v tom mám trochu pořádek, tohle patří pod "úspěchy a neúspěchy" mých stanovených cílů. K těm cílům, mám něco nového (?), ale to taky rozdělím.

"When life gives you lemonade, make lemons. Life will be like 'what!?'"

19. may 2014 at 22:16 | little-wonders.blog.cz |  #diary
Poslední článek jsem smazala, neboť to bylo psané po jednom nepříjemném zážitku, takže byl nejspíš negativnější, než bylo třeba. Od té doby jsem taky tak nějak zapomněla. Co? Já ani nevím, nejspíš to, že jsem znovu dala do psaní blogu. Nevadí.

Procházela jsem si seznam věcí, které jsem si na tento rok v jednom článku naplánovala. Tak věnovat se více rodině si můžu odškrtnout. Také si můžu odškrtnout "seknutí s Bones blogem". Neříkám, že by se mi občas nezastesklo a že bych si čas od času nepohrávala s myšlenkou vrátit se, protože mám prostě k seriálu ten zvláštní citový vztah. Ale pak si uvědomím, že to prostě zabírá příliš mnoho času, pokud se člověk chce posunout někam dál, navíc mě odradí myšlenka překladů. Což je možná osobní neúspěch a projev hrozné lenosti.

Doufám, že tohle celé je jen krize způsobená nedostatkem účelu a zaměstnanosti. Když jsem chodila do školy, byl blog takový unik, v podstatě odpočinek od učení. I při letní brigádě, kdy to tedy bylo maličko těžší, ale pořád zábava. Ale takhle, když člověk nemá v podstatě nic na práci, něco takové začne být prostě zátěž. Aspoň pro mě. A při v práci v Londýně to bylo stejné.

Nic jiného si zatím odškrtnout nemůžu. Něco z pochopitelných důvodů, něco z neschopnosti. Za což se tedy nesnáším, ale dostat se z toho je dost těžké. To se týká přípravy na zkoušky. S tím učením to totiž není taková sláva. Denně si za to nadávám. Neříkám, že bych se na to vůbec nepodívala, ale rozhodně to není dostatečné. Tímhle způsobem se nedostanu na nic. Což znamená, že začínám vyšilovat. Protože, co pak? Jistě, ještě bude šance v druhém kole, ale nabídka je pak omezené. Samozřejmě, kdyby mi první kolo nikde nevyšlo, něco si určitě najdu, ale na lehko tu myšlenku neberu.

Důvody jsou dva. První - každý kolem mě předpokládá, že se samozřejmě dostanu, protože jsem to přeci "já". Já, která měla vždy výborný prospěch a nikdo nebere mé obavy vážně. Druhý - moje touha po úspěchu. Tak proč se sakra nedokážu přinutit snažit se víc?

Moje oblíbené postavy jsou ty, které milují svojí práci, jsou v ní dobří, úspěšní. Jsou jí oddaní a jsou to prostě silné postavy, které ve vás vzbudí touhu dělat to, co dělají oni.

Proto nechápu, proč nemám větší vůli. Asi jsem mívala. Bývala jsem i větší puntičkář, teď jako by mi bylo všechno jedno. Dobře, všechno no, ale když si to porovnám... nebo si to jen namlouvám, nepamatuji si, jaká jsem vlastně bývala a jen se v tom teď více topím, právě z nedostatku zaneprázdněnosti. Hlavně že mám pořád co sledovat.

Zrovna jsem dokoukala Awkward - což musím, přes fakt, že se to odehrává v mnou neoblíbeném středoškolském prostředí, pochválit, je to překvapivě dobré - a už sleduji 2 Broke Girls. To je mimochodem taktéž velmi zábavné.

Asi půjdu spát. Chvilku jsem zvažovala, že bych sledovala Bones finále online, jenže nakonec nějak nevím. Nejspíš bude lepší koukat až ráno, kdy nebudu unavená a nebudu nikoho rušit. Už jsem ale celá natěšená. Taky pořád nemůžu uvěřit, že už končí zase další série a brzy přijde desátá. Což je samo o sobě k neuvěření. Desátá série! Tohle tady teď ale rozebírat nebudu, už tak je to dost dlouhé a není to k věci.
 


Regrets serve no real purpose

12. february 2014 at 11:24 | little-wonders.blog.cz |  #diary
Prý když něco děláte 21 dní po sobě, stane se z toho normální věc, zvyk. Let's try it.

A konečně si vypíšu, co že to na letos vlastně plánuji. Jak chci strávit rok. Psala jsem si to v odrážkách na papír už mockrát, ale dám tomu rozsáhlejší podobu. A vím, že ne vše vyjde, nikdy věci nevyjdou přesně podle plánu. Ale to není důvod nemít plány, nemít cíle. Protože když nemáte žádný cíl, co potom děláte? Nic. Výsledek bude pravděpodobně jiný, ale fakt, že cíl máte, vás donutí dát se na cestu k jeho získání. A to je podstata. Vydat se na cestu. Průběh a výsledek je důležitý, samozřejmě, ale nevadí, pokud se nerovná naším předchozím očekáváním.

Prvně bych se tedy chtěla víc věnovat rodině. Takhle, já s nimi trávím čas, ale jsem taková odtažitější, prostě tam jsem, ale ne úplně. A přitom pro mě tolik znamenají. Proto bych se chtěla pokusit být jim něco víc. S tím začnu, až se vrátím domů, samozřejmě.

Až se vrátím taky konečně musím získat ten řidičský průkaz. Přemýšlela jsem, že se přihláším tak měsíc po příjezdu. Mezitím se na to připravím, zařídím si jiné věci, užiju si, že jsem doma. A pak se do toho dám.

V létě, nebo prostě kdykoliv bude dobré počasí, bych ráda chodila častěji na brusle. Taky plavat, i když na to být dobré počasí nemusí, stejně tak lekce s trenérem - pořád mám obavy, že než se vrátím, tak je přestane mít, nebo až příliš změní náplň :D. Ty lekce je lehké navštěvovat, ale ač člověka bruslení a plavání baví sebevíc, donutit se jít tam dá občas zabrat.

Taky bych letos chtěla opět na Avon Pochod. Byly jsme v roce 2012, 2013 se to odložilo kvůli záplavám a pak září už jsme nešly, ale letos by to mohlo vyjít.

Ráda bych si znovu přečetla Hunger Games. A taky bych měla přečíst všechny knížky, co ve své malé knihovně mám a ještě jsem je nečetla, teprve potom se můžu věnovat jiné četbě. (!)

Taky si chci konečně letos pustit celé Criminal Minds.

Než odjedu z Londýna, musím si zajít pro Mockinjay přívěšek na krk... To bych vlastně mohla udělat dnes... hm, no nechám to na pátek. Když jsem u toho nakupování, ráda bych si pořídila pár laků Chrome Girl, ze tří důvodů - mají opravdu krásné barvy, fakt, že je to značka spojená s DB, a podle všeho jsou zdraví nezávadné. Přijdou mi skvělé. Ha ha, uvidíme.

A došla jsem ke konečnému rozhodnutí, že nebudu pokračovat v Bones blogu. Baví mě to, miluji seriál, a vím, že někteří lidé mou práci oceňují, ale přesto mi to poslední dobou přijde tak zbytečné. Navíc, nikdy se nepohnu v životě dál, pokud budu pořád dřepět za počítačem a přidávat fotky, videa, překládat články, tak to prostě nejde. Nebudu se obětovat pro ostatní. A důležitěji: nevracet se k němu a nezačínat žádný nový! Prostě konec.

Co je pro tento rok nejdůležitější: dostat se na školu. Nemůžu být taková "lama" a do přijímaček se nenaučit, jiní to zvládnou při maturitě a všem a já nemám, co jiného na práci. Musím se aspoň na jeden obor připravit dostatečně na přijetí, ne? A v nejlepším případě bych to chtěla dotáhnout na ta Bezpečnostně právní studia. A pokud se nepodaří tam, i když to chci nejvíc, musím najít chuť užít si jakýkoliv obor. Je to přeci moje budoucnost. Chci něco dokázat. Kvůli sobě. Ale taky, chci, aby na mě byli lidé, na kterých mi záleží, pyšní, chci pro ně něco znamenat. Vedle toho, mám neteř, budu mít další, jednoho dne třeba i další od ostatních sourozenců, (svoje děti nezmiňuji, protože si to tak nějak nedokážu představit...), a hrozně ráda bych pro ně byla vzorem. Se svou povahou nikdy nebudu "ta cool teta", ale můžu pro ně být vzor. Chce to jen dostatečné odhodlaní, snahu a píli.

A co že jsou ty další obory? Sama nevím, původně jsem měla přesně promyšlené čtyři. Jeden stále platí. Zbylé tři jsem zavrhla a nyní hledám další. Nejspíš zkusím Management na VŠE. No vlastně, všechny ty další obory, nad kterými uvažuji jsou na na VŠE. Zkusila bych to i jinam, ale na jednu stranu musím mít realičtější přístup. Jsou obory, jejich přijímací zkoušky bych prostě nezvládla a tečka. Tedy uvažuji ještě nad Národním hospodářstvím, případně Veřejnou správou a regionálním rozvojem. Nejsem si jistá, které je lepší. Takhle, nejraději bych na VŠE na Diplomacii, Cestovní ruch. A ještě nad tím stále přemýšlím, ale jakou mám šanci, když jsou tam zkoušky z matematiky a druhého jazyku? Žádný z mých druhých jazyků není na dobré úrovni. Mám ještě čas na rozmyšlenou, který snad stravím tím, že se pokusím zjistit, jak na to jsem s matematikou, zda bych se to dokázala ještě naučit, a s francouzštinou. Ale vážně, jakou mám šanci oproti lidem, kteří vychází ze střední/z gymnázií. Se znalostmi ještě v paměti. Co já, po dvou letech sama za pár měsíců, zmůžu?

Vzpomněla jsem si, doma mám pořád ještě všechny ty nepřečtené časopisy 21. století. Musím to napravit.

Co dál? Celkově bych byla ráda více společenská. No třeba se podaří na nové škole.

Mám dojem, že to je snad vše...

Jeden pohled na život v Londýně

10. february 2014 at 15:27 | valleria |  #diary
Já jsem tak hrozná, tolik věcí bych mohla dělat a nedělám nic, protože mě to prostě nebaví. Tady. Nikdy bych neřekla, že třeba i jen stůl může tolik znamenat, ale je to tak. Nemám tu stůl, takže s notebookem věčně sedím na sedačce, která je ještě blbě prosezená, podpěra zad téměř nulová, a v takových podmínách na tom dělat něco užitečného... a stůl v kuchyni stojí za nic, stejně tak židle, prostě. Moje záda tady opravdu trpí, postel taky, když opomenu tu samotnou konstrukci, která je naprosto na nic, tak matrace je prostě příšerná.

Ne, nehodlám si tu stěžovat, já si ani tak nestěžuji, spíš ospravedňuji svoje nic nedělání. Ale opravdu věřím tomu, že v lepších podmínkách bych byla něčeho schopná. I ty přihlášky oddaluji částěčně kvůli tomu, protože si nemůžu pořádně přečíst. I tohle psaní tady mě ubíjí. A když jsem u toho psaní - na to jak mám ráda Bones a vždy mě bavilo blogování, tak teď prostě, posledních pár týdnů, až by se to dalo nazvat už i měsíci, mě to prostě tak strašně nebaví a tolik se k tomu nutím.

Frustruje mě, že tu nemám knížky a knihovnu. Jasně, jsou tu knihovny, ale ne vždy má člověk chuť na četbu v cizím jazyce. Nehledě na to, že jsem chtěla přečíst spoustu knih od českých autorů. Jasně č.2, mám notebook, mobil a ty v dnešní době stačí. Stačí? Ano, ale já osobně to nemám ráda. Prostě mi to nevyhovuje, to byl můj problém částečně na VŠ - vše se učit z počítače: noční můra. Když máte v ruce knížku (sešit) je to mnohem lepší. To nic nevynahradí a můžete mi vyprávět hodiny, jak je ta tablet, e-kniha či co to, praktičtější, já vím. Ale lépe se čte kniha.

Dobře, vyzní to jako stěžování, ale nemyslím to tak. Nechci si stěžovat na hlouposti, uvědomuji si, že jsou lidi, co mají větší problémy, a věřte, že na to myslím každý den, opravdu každý den. Abych si tím věci ulehčila, tudíž ano: citím se provinile za to, že tu nejsem šťastná. Ironie?

Prostě to pojmu jako stinné stránky života mimo domov. Proč tu nemají kofolu? :D

Co mi taky chybí, je oblékat se do vlastního hezkého oblečení. No aspoň mám jasno, jestli jsem pro nebo proti uniformám. :D Eh ne, na základní škole je to asi dobré, ale ve vyšším věku je to podle mě pro ty mladistvé docela blbé, když si vezmete, že většinu dne tráví ve škole a musejí se oblékat každý den stejně. No jo, přes léto mě brigáda, do které jsem si mohla chodit doslova, jak jsem chtěla, rozmazlila. A navíc je zima, takže když jdete ven, tak stejně nezáleží na tom, co máte na sobě, protože je to pod bundou. Ach ta zima.

Tady jsem to asi moc nezmínila, ale je to pro mě tak jasná věc, že mi to nepřišlo nutné zmiňovat, ale samozřejmě: chybí mi mamka, sourozenci a neteř (a ten pes, ale to už jsem řešila). Spousta lidí by to možná nepochopila, ale když z toho jaksi vynechám tátu, tak přes fakt, že se neustále hádáme kvůli těm nejmenším, nejméně podstatným hloupostem, tak o to víc jsem právě, jak to říct, prostě jsme si všichni blízcí, hodně. Prostě máme pevné vztahy a ty hádky, jasný, je to otrava. Často mě to neuvěřitelně rozčiluje kvůli čemu všemu se lidi u nás doma tzv. štěkají a nejsme schopní to vyřešit klidněji - ale aspoň to můžeme svést na to, že jsme cholerici po tátovi...? a vedle toho ještě urážliví. Teď si z toho dělám legraci, ale občas mě to opravdu trápí. Ale co, jak říkám, když na to přijde, tak jsme si opravdu blízcí. A to je hlavní že. Tak jsem trochu odbočila. Podstata: těším se, až s nimi budu moc opět být a budu s nimi opravdu moc mluvit, nejen věčně hloupě psát, telefonovat a hovořit přes videochat. Protože tyhle konverzace jsou takové napůl, nemůžete s nikým pořádně mluvit.

Taky mi docela chybí tramvaje. Fakt, je to dobrý prostředek. A méně zmatené metro. A méně drahé metro. Doprava v Londýně je opravdu finančně náročná. A tak nějak zvláštně mi prostě chybí DM, případně jiné drogérie. Tady mají samozřejmě taky, ale jsou jiné, a přijde mi, že tu nemají všechno, co u nás, přitom to zdaleka nejsou české výrobky. Navíc, DM má i tu část s těmi zdravými potravinami, prostě jí mám ráda. Zase je fakt, že tolik neutrácím. Já v drogérii normálně utratím za jednu návštěvu občas i šest set. Ale zase, krom za dárky, občas nějaké občerstvení při posezení s kamarádkami a tak, a tedy tu kosmetiku, jsem nikdy moc neutrácela, takže ta kosmetika byla taková moje věc. Tady platím všechno. Jasně, je to normální věc v životě, jednou mě to čeká. Ale chybět mi to může ne? Navíc, je mi už 20. Problém je, že já si často říkám "je mi teprve 20 a jak žít rozhodně ještě neumím, jsem prakticky dítě." Heh. Jo jo.

Chybí mi chození po nákupech s mamkou a ségrou, koupit si něco hezkého na sebe, jednou za čas. Když jsem u nákupů - nakupování potravin pro jednoho člověka je jak za trest. Buď toho musíte koupit víc, pak to třeba zmrazit nebo tak, prostě... to je jedno, ale chodit pořád nakupovat ty samé věci pro jednoho je prostě otrava. A pořád přemýšlet, co nového koupit, aby to měl člověk trošku pestřejší, do toho se snažíte nakupovat aspoň trochu zdravé věci, prostě ach jo. Na druhou stranu, hlavní problém vězí ve dvou věcech: za prvé: nevadilo by mi chodit tam častěji, kdyby to nebylo zároveň místo, kam pak chodím pracovat, takhle mi je to občas akorát mírně trapné, ehm, za druhé, kdyby tak člověk pořád nemusel řešit ty hloupé peníze...

Taky mi chybí bydlet kolem více přírody. Tady bych za ní musela dojít, ale kde v Praze bydlím, tam je všude plno krásných míst - prostě nebydlím nikde v centru. Vždy mi přišlo, že naše část Prahy je nejhezčí, taková klidnější a čistá - zase na druhou stranu, v každé části Prahy jsem nebyla, takže nevím, ale z míst, kde jsem byla...

Člověk by snad ani neřekl, kolik je toho občas možné najít k vyslovení/vypsání. A je toho ještě tolik.

"As long as a person has enough, they don't need more. And I've got more than enough."

9. february 2014 at 23:40 | valleria |  #diary
Tak jsem asi po stopadesáté tak zvaně objevila Ameriku. Ano, když si to sepíšu, opravdu je mi líp, proto mám dojem, že jsem od posledního článku zase tak nějak upadla zpět. Od posledního článku, který jsem napsala před měsícem. Ehm...

Ještě že je ten Twitter, když tam takhle občas něco napíšu, aspoň si později i na něco vzpomenu. Takže jsem od té doby viděla The Mindy Project a teď jsem shlédla Enlisted. Proč? Proč jsem si musela pustit dvě komedie, které Fox nejspíš zruší? Aspoň že bude další řada Kostiček (tenhle výraz už jsem nepoužila tak dlouho...), tak nějak nejsem připravená se seriálem ještě rozloučit. Letos to bude sedm let, co ho sleduji... a už tak poslední čtyři roky očekávám, kdy řeknou, že končí, ale pořád na to nejsem připravená. Tak dál.

V práci pořád dokola to samé. Of course. Včetně neustálého pocitu nervoziti z kolegů a nadřízených. Zkušenost, jasný, ale jsem docela připravená na posun dále a ne příliš časté vzpomínání. O tom jindy.

Co je důležitější. Moje nejlepší kamarádka, se kterou se letos znám jedenáct let - krátce: kdysi bydlela asi tak pět minut od nás, pak deset minut metrem, a pak dlouho až doposud MHD asi tak hodinu a půl. Takže s tím, že jsme chodily každá na jinou školu, nevídaly jsme se příliš často. Ale přesto jí mám pořád za nejlepší kamarádku. A nedávno mi sdělila, že se stěhují blízko k nám. Z čehož mám samozřejmě radost, ale zároveň ne příliš velkou, abych se nenadchla, že se budeme vídat nějak příliš často, a pak z toho nic nebude. K čemuž může dojít z mnoha důvodů, škola (v mém případě snad prvák, v jejím třeťák - tudíž bude zaneprázdněná bakalářkou), přítel, a pak takové ty klasické věci - rodina, další přátelé... Takže počítám s tím, že zas tak "slavné" to nebude, ale zase, určitě se nám podaří vídat se častěji a na to se těším. Chybí mi mít někoho, komu bych prostě napsala "jdem ven" a sešly bychom se za pár minut, i kdyby jen na chvíli. Když všichni bydlí dál, to se pořád musí plánovat, kdy se to komu hodí, vidíte se chvíli, pak se hůře mluví, protože máte omezený čas, je to těžké.

Momentálně ale mou mysl zaměstnávají nejvíc tři věci. Prvně, a postavila bych to nejníže, se jedná o jakousi obavu, že až přijedu bude toho až příliš mnoho jinak. Samozřejmě jsou věci, které se nezmění a bude jich dost, nejspíš víc. A kdybych byla celou dobu doma v Praze, nejspíš bych si těch změn ani nevšímala. Ale když pak najednou přijedete po takové době zpátky, něco vám připadat jiné bude. Už jen třeba fakt, že brácha má nového pejska, který si získává dost pozornosti mé mamky. Když nejsem, tak mi o tom akorát vypráví, ale jaké to bude, až tam budu s nimi?

Téma pes je vlastně druhá věc. Nerada o tom mluvím, protože je to taková moje myšlenka, kterou potlačuji už jen v hlavě, natož pak mluvit o tom. Hned to působí tak nějak reálněji, a je to dost nepříjemné - ano, správně, mnoho myšlenek potlačuji, protože se nerada trápím, takže prostě nad tím nepřemýšlím, nevím, jak to umím, ale přijde mi to vlastně docela jednoduché - k věci: s naším psem jsem vyrůstala od svých pěti let. A tedy už nepatří mezi ty nejmladší a přestože jí pořád vidím jako to moje malé roztomilé štěňátko, faktem je, že už prostě má vysoký věk... co se tím snažím říct, je myslím jasné, ale nedokážu to ani napsat, už jen na to pomyslet mě dovádí k pláči. Chápu, že se s ní budu muset jednou rozloučit, a bude to těžké. Ale co mě trápí mnohem víc je představa, že by k tomu třeba došlo, zatímco tam nejsem a já nebudu mít příležitost se s ní rozloučit... skvělé, zase slzím... Kdybych se měla jen dozvědět, že se to stalo bez toho, aniž bych jí mohla naposledy pohladit a tak prostě... nevím, jestli nad tím přemýšlím každý den, to asi ne, ale určitě vždy, když mluvím s mamkou a když jsem v práci a někdo si kupuje cokoliv pro psa. Tenhle odstavec můžu ukončit snad jen slovy "ach jo".

A poslední věc - nevím, jestli to stavím zrovna víš než toho psa, ale určitě nad tím přemýšlím častěji, protože si prostě přijdu hrozně skoro pořád. Nedokážu dělat nic bez pocity, ani nevím jakého. Neschopnosti? Nejspíš to. Závidím lidem, kteří vědí, co chtějí v životě dělat. Můj problém spočívá v tom, že bych toho chtěla tolik, že si prostě nedokážu vybrat, na co se zaměřit. Vím akorát, že prostě chci být v něčem fakt dobrá, celkově bych si prostě přála být úspěšný člověk. Ale kdo by to nechtěl, že? Já mám pořád v hlavě nějaké představy, jaká bych chtěla být, co bych chtěla dělat, čemu se věnovat, ale jsou to akorát představy a ne a ne s tím něco udělat. No, důležitou součástí tohohle je ten jeden problém, ta věc, která mě trápí - škola. Právě je čas na podávání přihlášek - a opět se to týká i mě. Takhle, mám jistou představu, který směr je pro mě ten správný. Představy už jsou nejspíš jen představy a chápu, že jsou prostě věci, kterými být nemůžu. A jsou věci, proti kterým se nemůžu iracionálně stavět a odmítat je.

No jo, a když tedy vím, co takového si vybrat, samozřejmě mě srazí realita v podobě přijímacích zkoušek. Takže je výběr opět dost omezený. A horší je to ještě o to, že pro tentokrát přesně vím, kam se chci dostat, ale nejspíš se mi to nepodaří. A všechny ty další přihlášky už jsem jen "druhá možnost" a už to si tak trochu samo koleduje o problém, i když z toho samozřejmě může vzejít opak. I to se stává. Největší potíž ovšem nastane ve chvíli, kdy mě nepřijmou nikam. Ha ha, to bude legrace. Já vím, že bych takhle neměla přemýšlet, mám navíc dost času na učení. Ale já jsem právě taková lama, že už vidím, že se k tomu nedokopu.

Toliko k mé snaze zařídit si lepší rok. Eh, není všem dnům konec, že. Já to zvládnu, že? Že? Je přeci teprve únor. Teprve únor. Těším se domů. Ne, nic mi tu nechybí, teoreticky. Ale chybí, chybí mi rodina, chybí mi můj pokoj, náš byt, moje věci, kamarádky, Praha, prostě všechno. Takže možná bych tu větu měla upravit - nestrádám tu, ale nejsem tu tak úplně šťastná. Ale tohle je taky spíš do dalšího článku. Tohle je už je beztak zřejmě to nejdelší, co jsem kdy napsala. To je náprava za ten měsíc...

So, shut up?

"Nailing this talking to myself thing." Michaela Conlin

7. january 2014 at 21:41 | valleria |  #diary
Zvědavost mi nedala a opravdu jsem si přečetla předchozí články v rubrice #diary. Jak jsem očekávala, sebeztrapnění. Ani ne tak, co jsem psala - bez tak šlo dokola stále jen o školu nebo seriály - ale to "jak". Psaní o hloupostech mi zůstalo, ale možná jsem postoupila o jeden stupínek ve stylu.

Především to ale byl opravdu zajímavý pohled zpátky. Člověk prostě mnoho věcí vypustí, a když si na to pak vzpomenu pomocí mých zápisků... V podstatě jsem zjistila následovné: konec střední školy jsem pronudila, maturitu stále nepovažuji za významný bod v mém životě, prázdniny po ukončení čtvrťáku byly prostě skvělé, správná pohoda, stále si vybavím chvilky s knihami Hunger Games ságy, rok na vysoké jsem postrádala veškerou motivaci k učení, kterou člověk může postrádat, opadlo ze mě nadšení z několika seriálů (k seriálům bych se každopádně ráda ještě vyjádřila), a v poslední řadě, přestože v minulém roce jsem toho už moc nenapsala, jedná se o čerstvé vzpomínky, takže můžu říct, že rok 2013 byl z větší části na nic.

Moc se mi nechce rozebírat proč. Ne kvůli nějakým tajemstvím, ale protože se k tomu nechci vracet. Táta, škola, zkouškové, pocit osobního selhání na maximum, odjez do Londýna... To vše obsahuje nepříjemná období, špatné pocity. Ale jak jsem řekla, nechci se k tomu vracet. Udělám, co bude v mých silách, abych to napravila letos a strávila lepší rok. Co to znamená, nad tím se zamyslím příště, protože už jsem si poznamenala vyjádřit se k tomu.

Naopak si teď připomenu to hezké, co jsem minulý rok zažila. Samozřejmě to nebude v pořadí, v jakém k událostem došlo, neboť můj mozek je jeden velký nepořádek.

Přednáška o aplikaci forenzních věd od skutečné expertky. To se mi opravdu líbilo. Přednáška tzv. pitva orgánů, aneb když nám bylo přednášeno o tom, jak funguje lidské tělo na opravdových zvířecích orgánech. V podstatě všechny předměty v rámci anglické filologie v druhém semestru. Walking with Dinosaurs "živý" dokument v O2 Aréně. Viděla jsem skvělou Annu Kareninu od Joea Wrighta. Na twitteru mi odpověděl David Boreanaz. Každý moment strávený s Lili. Započítám i Davidův proslov k Ithaca College studentům, protože to bylo velmi povzbuzující a v tu chvíli to bylo něco, co mi opravdu pomohlo. "Oslavila" jsem šestý rok s Bones. Návštěva velmi zábavné moderní divadelní hry. Bones - spousta vynikajících epizod, konečně nové fotky, mnoho úspěchů a svatba B&B, skutečně perfektně zpracovaná - co víc by si fanoušek mohl přát? Překvapení v podobě narozeninového dortu od sestry a neteře, přestože jsem řekla, že nic takového nechci. Nový mobil, můj první dotykáč. Ochutnala jsem mátovou zmrzlinu - tohle na tomto seznamu nemůže chybět - a je výborná, nová nejoblíbenější příchuť. Mnoho návštěv v Mangaloo. Hodiny s trenérem. Přečetla jsem dvě knihy Kathy Reichs, ale obzvlášť zmiňuji Bones Are Forever, kterou jsem četla v angličtině, skvělý zážitek. První pracovní zkušenost (praxi nepočítám). Výlet na Slovensko, kde jsme trávívali prázdniny. Zažila jsem svůj první let. Zjistila jsem o sobě samé pár věcí. Lidé, kterými jsem obklopena v Londýně jsou velmi milí. I přes má očekávání, že se to nepodaří, dostala jsem se na Vánoce domů k rodině. Skvěle zpracovaná adaptace Catching Fire. Výhled na ohňostroj nebyl ideální, ale stejně, byla jsem tam. A ehm, taky mi úplně cizí kluk na Oxford Street řekl, že si mě chce vzít. A jako každý rok, jsem ráda, že já a moje nejlepší kamarádka jsme pořád nejlepší kamarádky, přes všechny překážky překážkami (jiné školy, čas a vzdálenost).

Tím bych to myslím ukončila. Nerada bych něco dobrého vynechala, ale - aspoň v tuto chvíli si víc nevybavím. Když je to ale sepsané takhle dohromady, přeci jen mám na rok 2013 několik krásných vzpomínek.

I hate not knowing

6. january 2014 at 0:28 | valleria |  #diary
Pobaví mě, jak lidé říkají, že by raději slyšeli pravdu. Popravdě, není to pravda. Nemyslím tím o skutečnostech, které se dějí, věci, které někdo udělal a podobně. Myslím pravdu o nich, co si o nich myslíte, nebo jaké máte kvůli nim pocity. Protože ve chvíli, kdy jim to řeknete, cítí se ublíženě a tak podobně. A lidé to o sobě vědí - proto nechápu ty lži "chci slyšet pravdu, když to tak není". Takže si pak říkáte, že mlčet by bylo bývalo lepší. (Jak často se vám poštěstí použít minulý čas podmiňovací?) Ale není tomu tak, opravdu tu pravdu říct je určitě lepší, ať už tomu člověku "ublížíte" jakkoliv. Protože, aspoň tomu já věřím - je to jen dočasné. Protože nakonec, i ten druhý řekne pravdu, oba máte tedy možnost napravit chyby a mít lepší vztah. Takzvaně, takhle vyčistíte vzduch.

A já bych se měla tuhle svojí úžasnou vědomost naučit aplikovat. Takhle, já to dělám. Opravdu, upřímně, lidem svoje problémy s nimi řeknu, oni mi řeknou ty jejich a i když to třeba nevede k tomu, že se ten člověk snaží s tím něco dělat, po prvotním "uražením se", aspoň víte, že to ví a aspoň vy máte ze sebe dobrý pocit. Abych se vrátila k sobě osobně - ale nedělám to hned, zabere to nějaký čas a hlavně dost odvahy. Ale nakonec se k tomu dopracuji. Takže co se musím naučit aplikovat by mělo být změněno na "rychleji aplikovat", aby byl "klid" dřív.

Starý známý oblíbený přeskok někam úplně jinam. Nevím, jak reagovat na všechnu tu zdvořilost a milost v Londýně. Ne že by v ČR, konkrétně v Praze, byli lidé nedzvořilí a protivní či co, ale jsou spíše indiferentní, pokud tedy nejsou vaši známí. Umím být zdvořilá, jasně, není problém. Jsem slušně vychovaná. Ale neumím být přátelská k cizím lidem. Tím myslím, mluvit s nimi a tak. Ne že bych nechtěla, ale prostě není o čem. Případně, koho zajímá, co k tomu mám já co říct? Ne tohle není nějaký sebelitující večírek. Jde mi o to, o co že? Vypadla mi myšlenka...

Říkala jsem si, že vědět, co chcete je možná i horší, než když to nevíte, protože když to pak nezískáte, jste zklamaní. Když to nevíte, nemáte z čeho být zklamaní. Ale asi to tak není, když to nezískáte, aspoň víte, že se musíte víc snažit a mělo by vám to pomoc být ještě lepší a pořád se víc a víc snažit. Ale když nevíte, tak je to prostě na nic. To je jedno, to momentálně není můj problém. Všechny ty chyby vedly k novým zjištěním, o mě samotné především, ale i některých lidech. Můj problém je to zklamání, tahle nová zjištění, aspoň z jistého úhlu pohledu, co se jistých věcí týká, vím, co chci. Ale bojím se, že se mi je nepodaří získat. /Ano, už jsem i přijala fakt, že to není o přání, aby k něčemu došlo, ale že si je třeba vybojovat/získat. Yay me./ A pak budu zklamaná a navíc tím zklamu nejspíš i jiné lidé. Nebo v případě ostatní zřejmě nepůjde ani tak o zklamání jako... já ani nevím, když věříte, že někdo koho máte rád něco dokáže a on to pak nedokáže, tak nejste zklamaní, je to jiný pocit... jak ho pojmenovat?

K předchozímu odstavci. Nemůžu se divit, že mi je takový přístup nepříjemný, když jsem sama sebe navykla pouze na styk s již známými lidmi a nové se nesnažím. Moving on...

Nápady na příští články: - život v Londýně
- konkrétně vypíšu věci, kterých chci letos dosáhnout a pod. A kašlu na předsevzetí, protože ta nemají smysl. Tohle jsou jasné cíle. Plus pár věcí, co bych si ráda pořídila a tak. Dvojtečka velké dé.

Páni, při psaní osobní článků si vždycky nejvíc uvědomím, jaký mám v hlavně nepořádek.

Byl mi položen dotaz "a co když se za tu dobu tady zamiluješ." Prvně, mé vnitřní já: :D :D :D :D :D :D to zrovna. Má odpověď: a co jako? Za a) kdo říká, že já bych se měla "omezovat" a být ta co změní plány pro druhého a ne naopak? za b) lásce, kterou prožiju v tomhle věku.. .ehm bych eventuelně prožila v tomto věku, bych určitě dovolila změnit moje plány. Beztak by to nemělo budoucnost. Jako vážně, chápu možné reakce lidí na tohle, ale můj názor to nezmění. Vím, že jsou výjimky. Jsou páry, které jsou spolu už od hodně mladého věku a vydrží spolu, když ne navždy, tak aspoň hodně dlouho, ale jsou to stále výjimky. Častější je, že je na chvíli a pak se posunete dál. Čímž neříkám, že by k tomu tedy nemělo docházet. Ne, ale když pak nastane otázka velkého rozhodování, člověk by si měl uvědomit, že ta dočasnost tedy končí a pokračovat si svém. Mám dojem, že tohle píšu strašně zmateně, ale co. Tenhle odstavec je stejně celý o ničem. Prostě jen nemám ráda hypotetické otázky.

Jaképak další myšlenky a zážitky si chci zachovat, abych se k nim mohla vrátit? (Ty, které vím, že jinak brzy zapomenu...) Už teď jsem je nejspíš zapomněla, protože mě nic nenapadá.

Jedna věc, celý můj den se zhroutí ve chvíli, kdy ráno nevstávám brzy. Pokud není víkend. A tím myslím víkend, který jsem až doposud prožívala ve svém normálním českém životě. Tady, co o víkendu pracuji, je to jiné. A ranní nevstávání je tudíž problém každého dne. Opravdu, vždy jsem sama na sebe tak naštvaná.

Druhá věc, vlastně spíš další nápad na nějaký budoucí příspěvek - titulek článku. K tomu bych se určitě měla vyjádřit.

A pak že se člověk z chyb učí. Blbost. Takhle, podruhé víte, že je to chyba, ale stejně jí uděláte... Aspoň víte, jaké budou následky, to je plus.

Někdy si musím pročíst všechny články tady. Krom sebeztrapnění, těším se na pohled zpět. Znovu zjistit, jaké věci se děly a jak mi bylo. A kolikrát jsem napsala, že nevím, jak začít, že melu hlouposti a proto končím atd atd atd.

Ale vážně, končím, protože tohle jsou neuvěřitelné kecy, ale jistým způsobem mi tohle povídání se sebou samou pomáhá.

Hold on and take a breath.

27. december 2013 at 18:08 | bones-czech.blog.cz |  #diary
Jak začít jsem nevěděla nikdy, ale po takové době je to obzvlášť těžké. Mám ovšem takový dojem, že podobně začínám vždy, takže se to vlastně skvěle hodí.

...

Pokusím se tedy o menší myšlenkový úklid. Prvně, podařilo se mi vidět Catching Fire a bylo to výborné. Přiznám se, že mi trošku splýval děj knih, takže jsem místy netušila, co se bude dít. Tohle i to, jak dobrý byl film, mě přivedlo na myšlenku přečíst si celé Hunger Games znovu, ale budu rozumná a nechám to na druhou polovinu roku 2014, protože jediné, co bych teď měla číst jsou veškeré možné přípravné materiály na přijímací zkoušky.

Nemůžu uvěřit, že je to tu znovu. Opět podávat přihlášky, opět se dostavovat na zkoušky. Rozdílů je však plno. Hlavní je asi příprava. Tehdy jsem se, vzhledem k oborům, na které jsem se hlásila, téměř nepřipravovala. Tentokrát budu muset. Momentálně mám širší výběr osmi oborů, z nich pět z nich obsahují zkoušku z matematiky. Vtipné, opravdu velmi vtipné. A žalostné. Já, po dvou letech bez matematiky, bych se měla dostat na obor složením přijímací zkoušky z matiky? Už to vidím. Pokud se jednoho dne i přes všechno to opravdu nenajdu, asi si budu celý svůj "dospělý" život vyčítat, že jsem nešla na gympl, když jsem měla tu šanci. Na učení jsem byla dobrá, takže teď vím, že jsem zahodila jistý osobní potenciál.

Je možné, že mě to ještě do té doby pustí, ale momentálně, a už nějakou dobu, se skutečně toužím dostat na ta Bezpečnostně právní studia na Policejní akademii. Akorát, ani tu nemám moc šanci. Ale nebudu se na to dívat pesimisticky (i když je to spíše reálný pohled, ale budiž) - mám půl roku, měla bych být schopná se aspoň na jedny zkoušky připravit tak, aby to stačilo na přijetíA , že...

Co dalšího zaměstnává mou mysl? Řidičák. Následující léto se o něj snad konečně pokusím, ale to mě právě trápí. Už se vidím...

A teď dvě věci, které spolu úplně tak nesouvisí, ale váží se na stejnou zkušenost. Prvně, já si opravdu neumím užívat života. Vím to už dlouho, ale teď mě to opravdu trápí. Často mi je to vyčítáno, ale já ač se snažím jakkoliv, nedokážu to jinak. Lehce ukážu nějaké naštvání, nelibost, ale když mám projevit radost? Opravdovou radost, nebo dělat něco s energií, potěšením, s myšlenkou, jaké mám štěstí a jak je život fajn - nedokážu to. I když to tak vnitřně třeba cítím, vím, že to nedokážu projevit, natož vyslovit. Snažím se, aspoň mám dojem, že se snažím. Ani nevím, jak přesně popsat, o čem tu vlastně mluvím... Ale vím, že mám štěstí, že je tolik věcí, za které bych měla být vděčná a já jsem, opravdu. Ale nedokážu si to užít.

Možná to nezní jako nějaký velký problém, ale vlastně docela je, aspoň pro mě. Nejenže se připravuji o radosti, které s mými zážitky souvisejí, ale samozřejmě to ovlivní i ostatní. Když je někdo nadšený a čeká, že vy budete taky a vy nic - až můžete být, ale nedokážete to druhému projevit - chápu, že to tím tomu člověku kazím, i když ne naschvál. Nevím, proč jsem taková. Netuším, proč nedokážu být šťastná se vším všudy, ukázat lidem tu vnitří radost nebo nadšení. Ale vím, že mě to štve. O to víc, protože si to opravdu uvědomuji a opravdu jdu do situací s tím, že se budu snažit ukázat to, ale na poslední chvíli tahle moje odhodlaná část vždy ustoupí a jsme zase na začátku.

S čímž velmi blízce souvisí to, že si nejspíš každý kolem mě myslí, že bych s ním raději nebyla. Vždy to dojde k jakési výčitce, že pro mě daná osoba nic neznamená, případně ne tolik, co já pro ní. Opravdu jsem věřila, že činy, či snaha o ně, jsou důležitější, než to, co dokážu vyjádřit, ale zřejmě záleží na úhlu pohledu, a co je dost pro mě, je pro ostatní nic. A kolikrát jsem říkala, že člověku, který mi za to nestojí, nemám co dokazovat a nemám potřebu být kolem takových lidí. Lidí, na kterých mi nezáleží. A vždy jsem měla za to, že to je jedna z věcí, kterou dokážu dát najevo zřetelně, takže si druhá osoba odvodí, že fakt, že s ní/ním zrovna jsem, pro ní/něj se snažím, znamená, že mi na tom člověku opravdu záleží. Ale co už mám dělat? Ať se snažím, jak se snažím, víc už to nedokážu. To, že tu snahu nikdo nevidí, opravdu dokáže zabolet, když už to tak musím říct. Protože si neustále říkáte, co víc ještě můžu udělat, abych člověku dokázal opak? Někdy mám dojem, že si lidé něuvědomují, že nejsou jediní na světě. Nemůžu přeci veškerou pozornost směřovat na jednoho člověka. Navíc, i já jsem pořád jen člověk, i já někdy prostě nemám náladu. Někdy vás toho prostě trápí tolik, že nedokážete pobírat ještě trápení nebo potřeby druhé osoby.

Já vážně nevím, co víc dělat. Taky zřejmě nejsem tak silný člověk, jako jsem si myslela. Nebo jsem se možná změnila, v uvozovkách. Možná je to všechno dohromady, za poslední dva, tři roky. Obzvlášť tenhle rok. Byl z 80% na nic. Něvěřím na takové ty věci jako "jak na Nový rok, tak pocelý rok", ale rok 2013 by tomu spíše odpovídal. Řešila jsem to jen s opravdu minimálním počtem lidí, ale tady to stejně nikdo číst nebude, tak co, a s nikým doma bych to také nedokázala probrat. Nedokážu celou tu věc ale pustit z hlavy. Když si vzpomenu, jak jsem se všichni trápili, přese všechno, čímž jsme si prošli, obzvlášť mamka, a přesto jsme všichni tak těžce snášeli minulé Vánoce+začátek nového roku, kdy byl táta v nemocnici a lékaři nám tvrdili, že to nejspíš nepřežije, že má velmi malé šance... a přitom se z toho dostal. Dostal ve velkých uvozovkách, jak jsem ho tak pozorovala poslední pár dní, stejně mi přijde, jako by se to mělo opakovat a tentokrát by to opravdu bylo konečné. Já nevím, tímhle se nehodlám zaobírat, dokud to, případně, opravdu nepřijde. Jde mi spíš o to, že když vám rok skončí a začne takhle a pak se celý rok táhne tak nějak na nic...

Opravdu netuším, jak mi tohle pomáhá utřídit si myšlenky. Asi nepomáhá, ale nemám to komu říct. Takhle, mám to komu říct, ale nikdo by nepochopil, co a proč to vlastně řeším, o co mi jde, kam se tím snažím dojít. Možná to sama nevím, ale chtěla bych, aby někdo viděl, chápal, že ať už navenek působím jakkoliv... Někteří lidé to neumí skrývat, na někom to prostě vidíte, ale já to zřejmě neumím dát najevo, aniž bych se to snažila nějak střežit. Jde o to, že mi to skoro až musím říct nepřijde přirozené, jakobych si já nemohla dovolit, to co ostatní ano. Zní to hrozně zmateně, ale já vím, co říkám, co tím myslím. Nejvíc je to evidentní v překvapení lidí, když se už to prostě neudržím a rozbrečím se před nimi nebo naopak, když výjimečně prokážu větší náklanost. Jako onehdá jsem něčím takový člověka rozbrečela. Opravdu je to tak jedinečný okamžik?

Je mi jedno, kolik je tu chyb, tuhle pavučinu slov podruhé dnes rozhodně nečtu.

Ale napíšu si seznam novoročních předsevzetí, poprvé v životě, a sama sobě opravdu slibím, abych většinu splnila. Pro sebe, pro lidi, na kterých mi záleží, pro lidi, které nechci zklamat, pro ty, kteří mě - ač to mě to opravdu udivuje, upřímně je to pro mě nepochopitelné, to "jak moc" - mají rádi.

PSY - "Gentleman"

4. august 2013 at 15:01 | little-wonders.blog.cz |  #music
Není těžké mě odhadnout jako člověka, který by tohle nikdy neposlouchal. Ovšem, s trenérem na to děláme takovou jednu sestavu, která je neuvěřitelně vtipná, tedy zábavná, a prostě se vždy těším zrovna na tohle nejvíc.


Next articles


Where to go next